Candyman

Candyman
Thriller
USA, 1992, 99 min
Hudba: Philip Glass

Režie: Bernard Rose

V heraldice neexistuje bílá barva. Argent je stříbrem měsíčního světla, světlem „ženy“. Všeobecně také světlem oproti temnotě, která je nepřítomností veškeré barvy. Bílá je syntézou, identitou všech barev, jinými slovy je to světlo. Staří heraldikové říkají: „Světlo se zplozuje z temnot“ a právě tak i jeho typus, produkt a reprezentant - žena [jakožto melancholické stříbřité světlo měsíce, „argent“]; právě tak znamená na vyšším heraldickém stupni „perlu“ (viz výše), tj. slzu, a nakonec ještě „lunu“, jejíž figurou či znakem je přibývající měsíc: to je buď nov-měsíc či měsíc naděje, nebo měsíc muslimů, „rohatý měsíc, který leží na zádech (!)“.

Slza jakožto hořký element vodní, jsouc přirozené povahy, je lunární povahy podobně jako moře. Velmi svérázným způsobem se objevuje (Rudé) moře ve starém traktátu alchymisty Aristotela „Ad Alexandrum magnum de lapide philosophico...“ Tam říká recept: „Vezmi hada a posaď ho na vůz se čtyřmi koly (!), a nech ho tolikrát otočit zpět, až se ponoří do hlubiny moře (!) a není více viditelný mimo nejčernější Mrtvé moře. A tam nechť vůz s koly zůstane, až z hada vystoupí tolik výparů, že celá plocha se vysuší a stane se vyprahnutím písčitou a černou. A to je ta země, která není zemí, nýbrž kámen, který postrádá jakékoliv váhy… Jestliže se ale snesou výpary v podobě deště, můžeš odvézt vůz z vody do sucha a naložil-li jsi čtyři kola na vůz, chceš-li dále pronikat k Rudému moři, že jsi v běhu bez běhu, hýbaje bez pohybu“.

Petr Pan, pohádkový hrdina Spielbergova filmu „Hook“, říká: „Život je plný zázraků“. Tento kámen je zázrakem největším. Petrův výlet do pohádkové „Země-Nezemě“ za vysvobozením „ztracených dětí“ má přímou paralelu u alchymického „kamene-nekamene“ (LÍTHOS OÝ LÍTHOS), což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan, která usmiřuje kosmický spor prvků, Válku Růže a Kříže. Tuto bytost lze charakterizovat jedině paradoxonem výše uvedeným. Patří sem i známá pohádka Jana Wericha o „Královně Koloběžce I.“, která má k princi „přijet-přiběhnout, obutá-neobutá, oblečená-neoblečená, přinést dar-nedar“ atd. Přitom musí dojít ke sjednocení takových protikladů, jakými jsou duch-hmota, vědomé-nevědomé, jas-temno, a to musí nastat v něčem třetím. Tím je mýtická země fantazie, představivosti, imaginace, kde nic není nemožné, kde lze létat a proměňovat se. I závěrečný akt pozření temného charakteru kapitána Háka (což je průhledný astrologický symbol přísného a nemilosrdného Saturna) s nezbytným orlím nosem („hooked nose“) a se zahnutou kronovskou šavlí, obávaným krokodýlem (Harpokratem) evokuje ony rituální scény, jejichž cílem bylo dokonat pro mladé muže kmene zkoušku dospělosti a zasvěcení tak, že se museli po břiše plazit za noci osvětlené pochodněmi do chatrče v lese, postavené speciálně k tomuto účelu, s vchodem, dá-li se to tak nazvat, upraveným ve tvaru tlamy jakési nestvůry, uvnitř jejíhož břicha se ozýval nářek a křik mužů, kteří tam již vlezli předtím, bitých holemi starších z kmene, čímž zvyšovali mystickou hrůzu čekajících mladíků. Znovuzrození bylo dokonáno. Hák, jak se nakonec také ukázalo, byl směšný, i když trochu strašidelný stařec, Senex (Anima), který ztratil schopnost si hrát a jako Chrónos měl hrůzu z tikajících hodinek, jež se snažil umlčet, aby neviděl onen protiklad věčného Dítěte (Puer Aeternus, Velká Matka, Pramáti krystalů) v osobě Petra Pana, schopného vždy v sobě nalézt touhu si hrát, představovat si a létat oproti bělovlasému a zlomyslnému starci Hákovi.

Příbuzným motivem tohoto zlomyslného kapitána Háka je mysteriózní postava Candymana (Cukráře) ze stejnojmenného filmu.

Novinářka Helen je z rodu bytostí, které se snaží najít poetiku a tajemství i v oblastech velmi nevlídných, ba i životu nebezpečných. Po tajemné bestiální vraždě mladé dívky, která pětkrát vyslovila jeho jméno a tím jej přivolala ze země stínů - její milenec, čekající dole, slyší hrozné výkřiky z koupelny, kde se ostatně většina vražd také odehraje - se vydává po stopách této novodobé legendy; studovala totiž moderní folklór.

Candyman byl vynikající malíř, portrétující především osobnosti z lepších bělošských kruhů a také černoch, který se kolem roku 1890 zamiloval do bělošské dcery, a ta s ním otěhotněla. Její otec ho dal štvát až do oblasti Cabrini, kde teď stála paneláková chudinská čtvrt černých. Muži, kteří jej dostihli, mu rezavou břitvou uřezali pravou ruku a pak ho obalili medem a plástvemi z nedalekého opuštěného včelína. Včely ho ubodaly k smrti.

O sto let později vzrušuje představivost lidí přízrak nečekaně se objevujícího krutého vraha, párajícího své oběti hlavně z řad žen a dětí - hákem. Má ho zaražen do živého masa uřezané pravé ruky. Helen je žena, která má pro strach uděláno a touží po pravdě. Heléné jako jméno znamená „pochodeň (z hořícího rákosu)“, tedy „jasná“. Je také její nositelkou (pravdy), obrazem čistoty a upřímnosti, a tak se jí daří navázat i kontakt s nedůvěřivou černoškou, v jejímž sousedství se poslední vražda odehrála. Vstoupí sama do opuštěných prostor „za zrcadlem“ v panelákovém monstru přes šachtu a velmi tísnivý a odpuzující průlez.

„Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamtoho pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se na ni vesele usmíval“.[1]

S úžasem zjistila, že vchod, jímž vešla, tvoří ústa obrovské tváře s hrůznou grimasou. Odtamtud hrozivé, špinavé, šedé, bezvýznamné, neuspořádané a odtud - zvláštní, nečekané a skryté obrazy dávných dějů. Všechny stěny jsou zcela pokryté sgrafity. 

»Sladké pro ty sladké,«

zní nápis na zdi brlohu. Udělá mnoho fotografií a odejde.

Tehdy také doma vysloví pětkrát jeho jméno do zrcadla. Příštího dne se setká se svojí přítelkyní a ta jí předá vyvolané diapozitivy z předešlého dne a kráčí v garáži ke svému autu. Tam je překvapena Candymanem. Hlas jeho jí zní v hlavě, upadá do tranzu, je zachvácena hrůzou. Podobné stavy se popisují při setkání s Animou, zde je to tedy Animus, černoch (srovnej postavu Zulukafra u Meyrinkovy Zelené tváře).

„Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp... Ráz naráz sekal, šmik! šmik! v stínu stromů Šaršounem mával stále lítěji, až hlavu uťal mu a potom domů se harcovně vrátil s trofejí... „Všelico mě sice napadá (řekla si Alenka) - ale nevím, co si z toho mám vybrat! Někdo tam něco zabil: to je jisté.“[2]

Probere se v koupelně nějakého bytu, postříkaná krví, jde dál a v předsíni slyší křik a narazí na uřezanou hlavu psa. V dalším pokoji křičí nad prázdnou postýlkou nepříčetná černoška za svým dítětem, které Candyman odnesl. Helen napadena se brání, vezme do ruky sekáček a sekne ji, když do bytu vtrhne přivolaná policie. Vzápětí je zatčena a obžalována z vraždy dítěte, ale vzhledem k její bezúhonnosti a že se nenašlo tělo dítěte, byla propuštěna na kauci. Při dalším setkání s Candymanem je zavražděna její přítelkyně-novinářka místo ní a je opět nalezena s nožem v ruce svým manželem, který na chvíli odešel na univerzitu. Ve vězení se jí zjeví Candyman. Vznáší se nad ní a žádá ji, aby se mu oddala. (Temný erotický motiv je tu všudypřítomný. Planoucí pochodeň, ať už obětovaného lidského těla nebo jako symbol života, jež patří Erótovi, může být posléze spatřena.) Po měsíci je předvedena před psychiatra, který má záběry jejího měsíčního blouznění v bezvědomí. Nevěří ničemu z toho, co mu ona vypráví. Volá tedy do zrcadla za svědka Candymana. Když se nic hned nestane, psychiatr se pousměje - ale to naposled, než je rozpárán zezadu se vynořivším Candymanem, který pak teatrálně vysviští pozadu oknem. Helen ho pak použije k útěku. Přichází domů a nachází manžela se studentkou při malbě bytu, jako by s ní už vůbec nepočítal. Helen si nad řekou po všem uvědomí slova, která jí Candyman už jednou řekl, a teď jí je znovu říká: „Všichni tě musí opustit, všechno musíš ztratit. Jediného přítele nemáš mít. Staneš-li se mou, budeš žít v myslích a ústech lidí jako legenda“.

Helen se vydává do místnosti za zrcadlem. Najde Candymana spícího na velkém stole ve svém malovaném království. Zatne mu nalezený hák do krku, ale ten si ho vytrhne a mluví k ní: „Až se mi oddáš, budeš už navždy patřit k světu, ve kterém žiji jen já. Ale vidím, že máš strach! Z čeho máš strach? Ze mě nebo z toho světa?“

Helen: „Z obého“.

Candyman: „Strach pomine“.

Žádá o život pro malé dítě, které pořád zůstává s ním. „Oddej se mi a dítě nechám“.

Candymanovi se objevují na tváři včely. Lezou mu z úst, pak odkrývá svůj kabát a - celé jeho tělo jsou plástve s včelami! Ústy plnými včel ji líbá, ona sama je rovněž pokryta ve tváři včelami[3]. Pak usne a probouzí se zase sama v jeho tajemné komnatě. Vidí na zdi vymalovánu svoji tvář vedle jeho i s dítětem a chápe, že ona je tou bělošskou dívkou, pro kterou před sto lety zemřel za hřích, jehož se nedopustil. Vychází ven.

Malý černoušek, který vidí vcházet Helen s hákem v ruce, ji považuje za Candymana a jde přivolat obyvatele okolních paneláků k připravené vatře, vystavěné z odloženého haraburdí. Helen totiž uvnitř zaslechla dětský pláč. Ve chvíli, kdy je uvnitř a dítě našla, zapálí malý černošský chlapec s jasným úmyslem vatru. Když se chce vrátit, zadrží ji náhle se zjevivší Candyman. Zarazí mu však hořící poleno do hrudi a dere se pryč. Ven, směrem k černošské matce, se z hořící spousty vyplazí hořící postava a položí před sebe zachráněné a zdravé dítě. „Jasná pochodeň z hořícího rákosu“. A zemře. Jako bájný fénix, který znovu vstává z popela…

Při pohřbu, kam přišel ke konci zástup černošského obyvatelstva, malý černoušek hází do hrobu ocelový hák, který zbyl na spáleništi. V Helenině bytu bývalý manžel sedí s rukama v dlaních v koupelně, s výčitkami svědomí vzpomíná na šťastné okamžiky s ní a do zrcadla volá pětkrát její jméno. V prudkých záblescích světla přichází Helen jako nová legenda, nový Candyman, se spálenou hlavou a říká mu, že teď má strach a výčitky. A zabíjí zase – hákem…

---

[1] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů... a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 83.

[2] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů... a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 86.

[3] V hermetickém symbolismu se včela považuje symbol lidského ducha obývajícího fyzické tělo; někteří moderní vědci to vysvětlují tím, že vnitřní teplota úlu je stejná jako teplota lidského těla. Má se také za to, že stylizovaný květ lilie, tzv. fleur-de-lys, se neodvozuje z lilie, která je teprve sekundárním symbolem, ale od včely. Je to tatáž včela, jež se nachází na sochách Diany z Efesu. Jsou známé i kresby, jako ta z nohy minójského obětního stolu, který byl vykopán ve Phaistosu na Krétě, na níž je postava, nazývaná někdy včelí bohyně. Postava má tvar kapky rosy a znázorňuje buď rosu, nebo včelu, které tu byly kultovně uctívány. Má hlavu Medúsy, kterou korunují pletence vlasů hadovitých tvarů, které ji s ní spojují, a viditelná narážka je učiněna i na Athénu vzhledem ke krátkému tupému holubímu zobáčku. Značně zvýrazněné ruce, zakončené opeřenými prsty nebo drápy, silně kontrastují s lehce načrtnutými chodidly. „Melisky“ byly kněžky bohyní Země Démétér a Artemis z Efesu, neboť Melissa znamená „včela“. Byla to prý také krétská princezna, která se naučila sbírat med, jímž krmila Dia, když byl ještě dítě. Když se potom stal nejvyšším bohem, proměnil svoji chůvu ve včelu. Jinou římskou včelí bohyní byla Mellonia.

»Co dobro umí, naučilo se od zla.«
- Candyman