úterý, 5. května 2009

Město ztracených dětí

Město ztracených dětí

La Cité des enfants perdus/The City of Lost Children
Dobrodružný / Fantasy / Sci-Fi
Francie / Německo / Španělsko, 1995, 112 min
Režie: Jean-Pierre Jeunet, Marc Caro


»Tento fantastický příběh vypráví o muži, kterému chybí schopnost snít, a o síle a nebezpečí fantazie.«


Pitoreskní fantasy, které jde napříč více žánry (sci-fi, pohádka, drama, komedie nebo dokonce i horor), se zakládá hlavně na vizuálním stylu, který je specialitou tohoto režisérského dua. Hlavním rysem filmu je ponuré město navozující depresivní atmosféru, bizarní scény a postavičky.


Vše se točí kolem šíleného Kranka, který má zraněné srdce a trpí neschopností snít, proto využívá malých dětí, aby z nich vysával jejich fantazii. Sídlí na jedné osamělé ropné věži na pobřeží, kde si uvědomuje svou nejistou budoucnost a předčasně stárne. Jeho uměle vytvořený „rodinný“ kruh dále tvoří trpasličí žena, migrénou trpící mozek v akváriu a šest naklonovaných narkoleptiků (jako vždy skvělý Dominique Pinon) stvořených šíleným vynálezcem. Bizarnost nechybí ani dalším postavám, např. Chobotnici (siamské dvojče) nebo sektě kyklopů (nápadně se podobajících Borgům ze Star Treku a taky trochu kolektivně jednajících) s voperovaným mechanickým okem a extrémně citlivým sluchem. Pro vyřešení svého problému začne unášet děti, aby jim mohl ukrást jejich sny. Naneštěstí se uneseným dětem zdají většinou už jen noční můry.


Hlavním hrdinou je Lamželezo One (Ron Perlman), kterému kyklopové pracující pro Kranka unesou jeho malého bratra Denreeho, spolu s nebojácnou mladou dívkou Miette (Judith Vittet), jenž vede skupinu sirotků-zlodějů pracujících pro jejich ředitelku školy, již zmíněnou Chobotnici. Ta se snaží spolu se starým parťákem z cirkusu (Jean-Claude Dreyfus) pomocí jeho smrtící vycvičené blechy zbavit Miette a získat hromotluka One pro své plány. Cílem hrdinů je tedy osvobodit malého bratra ze spárů šíleného Kranka ničícího psychiku všech vězněných dětí, a proto musí čelit všem přichystaným nástrahám. One jednou, když byl ještě na velrybářské lodi, slyšel velryby zpívat a pak už je nemohl zabíjet. Roztomile kusovité vyjadřování z něj činí malé dítě v těle obra. Pak začal vystupovat jako pouťový silák, dokud jeho maestra nezapíchnul jeden chmaták chránící svého menšího parťáka.


Film je retro-futuristický, tak jak si dříve spisovatelé a režiséři budoucnost představovali. Estetika filmu je od samotného Julesa Vernea, s jeho Nautilem, ale je tu také Frankensteinova laboratoř střižená jako z filmů z dvacátých, třicátých a dokonce i padesátých let XX. století.


Ve filmu zní Badalamentiho hudba (známá hlavně z filmů Davida Lynche) zahraná pražským filharmonickým orchestrem ve studiu „Smečky“.

»Směr, který měl Badalamenti sledovat hudbou, byl jednoduchý: Přibližně něco jako "Blue Velvet," skladba č. 10, známá jako "Mystery of Love". Nebylo to nic moc, ale on to pochopil velmi dobře. Jasně jsme mu vysvětlil, že: "Film je pochmurný, idea byla moc to neztemnit, spíše pozvednout, učinit jej lyrickým." On na to řekl, "Tak to cítím i já!" 90 procent toho, co udělal, bylo velmi dobré..., a zkomponoval celou hudbu po závěrečném střihu. Spolu s ním jsme přepracovali jenom jednu dvě skladby týkající se snů...«


Velmi zajímavé a osvětlující je interview s Jean-Pierre Jeunetem a Marcem Caro.

Jeden z nejkreativnějších filmů poslední doby.




Štítky: , , , ,

Počet komentářů: 0:

Přidat komentář

Odkazy na tento příspěvek:

Vytvořte odkaz

<< Domovská stránka