Mechanik

Mechanik (El Maquinista, The Machinist)

Thriller / Drama / Mysteriózní
Španělsko, 2004, 90 min
Režie: Brad Anderson

 
Hrdina existenciálního thrilleru Trevor Reznik je osamělý, uzavřený a tichý mladý muž. Až na to, že vypadá trochu přepadle, vyhlíží jako tisíce obyčejných mladíků, kteří navečer přijdou z práce, často poklábosí se servírkou z kavárny a občas své jednoznačnější touhy uspokojují prostřednictvím profesionálky - a pak jdou spát. Trevor ovšem spát nejde - už rok totiž trpí nespavostí, která však nemá nic společného s banální insomnií, nutící vás uvařit si první kávu za rozbřesku. Fyzicky i psychicky vyčerpaný mladík, pracující v zatuchlé dílně u soustruhu, už celé měsíce bojuje s noční můrou, z níž se nelze probudit. Svou roli v ní hraje děsivá nehoda, již Trevor zavinil (nebo snad ne?), kolegové z práce, Trevorova oblíbená call girl Stevie, tajemný plešoun Ivan a sympatická číšnice Marie. Kdo z nich je však skutečný a nic nepředstírá? Je Trevor obětí nějaké podivné hry, nebo je on sám bezcitným manipulátorem?

Brad Anderson (1964, Madison, USA) studoval film se zaměřením na etnografii na Bowdoin College v Brunswicku v Maine a filmovou produkci v Londýně. Jeho první snímek Darien Gap byl v roce 1996 úspěšně uveden na festivalu v Sundance. V roce 1997 ho časopis Variety označil za jednoho z deseti nejslibnějších nezávislých režisérů Ameriky. Svou pověst jen potvrdil, když v Sundance o rok později úspěšně uvedl film Next Stop Wonderland a na festivalu v Deauville za něj získal Velkou cenu a Cenu diváků. Zaujal i svými následujícími snímky Happy Accidents (2000) a Session 9 (2001). V Sundance letos vzbudil zaslouženou pozornost i jeho industriální psychologický thriller Mechanik (trailer).Mechanik je mimořádný kvůli výkonu Christiana Balea coby muže s chřadnoucí a rozervanou duši ničeného nespavostí a mučeného vinou. Mnohé vzešlo z Baleovy dramatické ztráty na váze a jeho ohromující transformace při vžívání do hlavní role - údajně chtěl podstoupit naprostou fyzickou i mentální metamorfózu - nic ovšem nepřipraví diváka na realitu Christianova hladovějícího těla vypadajího jako kostlivec.
Už při prvním ohlédnutí vytane na mysli obdoba s jiným příběhem, jemuž vévodí chtěná amnézie, s Angel Heart. I tady se objevuje vyšší mocnost - tajemný plešoun Ivan (John Sharian) vyhlížející trochu jako Morfeus z Matrixu - nikoli luciferská, přesto démonická ve svých projevech, jež mohou vnímavého pozorovatele upozornit na skutečnost, že jde o vnitřní hry poraněné psýchy. I tady jsme svědky pátrání naruby, které pozpátku přivádí diváka k jádru příběhu. Jednotliví aktéři jsou nenuceně uváděni na scénu, takže mylně nabýváme dojmu o skutečnosti reálií osob.Trevor se noří hlouběji a hlouběji do světa paranoie. Jak se pokouší pochopit význam kryptických poznámek, které mu kdosi zanechává na ledničce v jeho bytě, ožívají bizarní vize, které vidí jenom on. Trevor se musí postavit strašlivé pravdě, kterou pohřbil v hloubi své psyché. Překrásná náladová filmová hudba a temný, komorní, přesto vizuálně úžasný vzhled filmu Mechanik je jako skládačka, kde do sebe pomalu zapadají jednotlivé dílky a divák se musí rozhodnout, který svět je fantazijní a který realitou.

Přes den Trevor pracuje ve fabrice jako strojník a v noci usilovně píše zprávy na samolepící lístečky a fanaticky si umývá ruce bělidlem (vybělení roucha provinilého). Snaží se najít útěchu u své oblíbené šlapky (zahrané jemně Jennifer Jason Leighovou), a také ve společnosti Marie (Aitana Sanchez-Gijon), číšnice v kafetérii na letišti. Užívá si její společnosti a líbí se mu její extra velké bradavky.Mechanik je prapodivný a složitý film. Jak se Trevor hrouží do cesty k sebepoznání, divák tone v nejistotě, zda mu únava nezatemnila rozum nebo je tu jakési grandiózní schéma, které musí rozlousknout dříve, než zešílí. Reznik je doslova pytel kostí, zoufale se plahočící prázdnotou, ztemnělými apartmány a šedivou, bouřemi pronásledovanou průmyslovou krajinou - jakýsi druh postmoderního anti-hrdiny, ducha zoufale hledajícího svůj klid.U tohoto intenzivního psychologického mystéria vytanou na mysli díla Polanského, Hitchcocka, Kafky a Lynche, jehož připomenou i některé střihy evokující začátek z Twin Peaks nebo jeho zálibu v symbolických detailech.

Blade Runner

Blade Runner

Akční / Sci-Fi / Drama
USA, 1982, 117 min
Režie: Ridley Scott

Počátkem 21. století dosáhla společnost Tyrell ve výzkumu robotů fáze Nexus. Její výrobky byly téměř identické s lidmi, nelišily se ani inteligencí. Lidé používali replikanty při nebezpečných výpravách nebo jako otroky při kolonizaci jiných planet. Po krvavé vzpouře replikantů v jedné z mimozemských kolonií byl robotům pod trestem smrti zakázán pobyt na Zemi. Na plnění tohoto nařízení dohlížely speciální jednotky Blade Runner, pověřené vyhledáváním a likvidací replikantů, kteří zákaz poruší.

Při svém prvním uvedení před dvaceti sedmi lety ohromil tento snímek diváky svým pohledem na budoucnost a brzy se stal obdivovaným klasickým dílem v žánru sci-fi. Inteligentní a provokativní scénář, volně vycházející z knihy Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách?, výtvarná stránka a zvláštní efekty vytvořily svým autorům odrazový můstek k následující hvězdné kariéře. Rovněž pro některé hlavní představitele - zejména Rutgera Hauera - byl tento film významným mezníkem - rolí Roye Battyho se zařadil do kategorie mezinárodních hvězd. Režisér Ridley Scott nebyl spokojen se zásahy studia do konečné podoby filmu, ale jeho snaha o prosazení původní verze přinesla ovoce až po letech.

Člověk budoucnosti měl pevně zapustit kořeny do strojové a geometrické přítomnosti, najít nový, barbarsky svěží výraz pro své jsoucno, obnovit řeč, odvahu a útočnost a stvořit nový heroismus mechanického člověka.
Futurismu je stroj nejvyšším typem božství a nové krásy a z něho odvozuje i svou estetiku, je okouzlen strojem, jeho energií, přesností a vytrvalostí. Odvozuje ze stroje svou novou fyziologii, jíž nahrazuje starou psychologii, stroj a pohyb je mu vůdcem v požadavcích futuristické poetiky osvobozených slov, a posléze jeho filosofickým cílem je „smíšení lidského masa s kovem motorů“, tedy obraz, který o pár desítek let později uhranul J. G. Ballarda v Bouračce. Ten připraví zrození „mechanického člověka s nahraditelnými součástkami“, čímž futurismus předjal stvoření kyborga Nexus 6 v poetickém sci-fi mýtu Blade Runner o elektrické duši, která touží po paměti a vzpomínkách. Byl by zbaven „představy smrti, jež je posledním mezníkem logické inteligence“ a přiblížil by se opět božství: „věděl by a byl by živ navěky“, a ne pouze čtyři roky jako Nexus 6.


Blade Runner definuje v dialogu kyborga (model Nexus 6) Roye Battyho s Deckardem novou krásu, viděnou jeho očima v extrémních podmínkách, kterou člověk ještě nikdy neviděl a možná ani nikdy neuvidí, pokud si sám neosvojí kyborgskou technologii a neodevzdá část svého starého lidství ve prospěch poznání „čehosi, co v sobě hojnost a vzácné skrývá“ (Shakespeare: Ariel – „something rich & strange“), a nového. Nova et rara.


Roy: Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili.
Zapálené válečné lodě v dráze Orionu.
Viděl jsem paprsky C...
zářit ve tmě poblíž Tannhauserovy brány.
Všechny ty chvíle se ztratí...
v čase...
jako slzy...
v dešti.
Hodina smrti.

To je filosofická závěť stojící na vědomí smrtelnosti a vlastní výjimečnosti.

Je to tentýž problém, který řeší Dan Simmons ve svém dvoudílném románu Hyperion a Endymion, jejž představují Vyvrženci.


Kapitán Bryant: Byli navrženi tak, aby se podobali lidem ve všem, kromě citů.
Návrháři ovšem nevylučují možnost, že během několika let... by se u nich mohly objevit vlastní citové reakce jako... nenávist, láska, strach, hněv, závist. Proto jim zabudovali ochranné zařízení.
Deckard: To je co?
Kapitán Bryant: Čtyři roky života.


Byl tu i rozhovor Roye a Deckarda o vůli a smrti ve stylu Knihy Zákona:


Roy: Měl by ses vzmužit! Nebo tě budu muset zabít! A když nejsi na živu... nemůžeš hrát! A když nehraješ...
Šest... sedm!
Jdi do pekla nebo do ráje!
Deckard: Jdi do pekla !
Roy: Výborně! To je ten správný postoj. To bolelo! To nebyl dobrý nápad. A navíc... to bylo nesportovní. Kam jdeš?
To je zážitek, žít ve strachu, co?
Takové to je být otrokem.

Jaký je vlastně rozměr života člověka stvořeného Bohem a kyborga stvořeného člověkem? Který je vzácnější? Lze tu vůbec porovnávat? Není každý život vzácný bez ohledu na tvar, který sdílí?


Gaff: Byla to práce hodná pravého muže, pane.
Myslím, že jste skončil, co?
Deckard: Skončil.
Gaff: Škoda, že ona nebude žít.
Ale kdo vlastně žije?

Blade Runner je plný krásných metafor, úžasně kompaktní a inteligentní a navíc vizuálně a hudebně dokonalý, vytesané dialogy, obraz pochmurného futuristického města budoucnosti zahaleného do věčného deště... 

Déšť je symbolickou stafáží všednosti. Není nic více ubíjejícího než trvale padající déšť, který strhává z prostředí barvy a nastoluje neproniknutelnou clonu crčící monotónnosti. Symptomatická je tak sebechvála agenta Smithe ve třetím díle Matrixu, když před závěrečným soubojem s Neem říká: 

»Podívejte se pane Andersone, jak jsem to tu vylepšil!« 

A ukazuje na svět ponořený do temnot, v nichž prší, jakoby měla příští den nastat Potopa.

Blade Runner je příběh o zasvěcení, přivedení světla do těchto temnot. 
Z všednosti může být člověk vytržen toliko vnější mocí, bolestným zásahem, a tak i Deckard je povolán znovu do služby likvidovat ty, kdož se mají chovat jako lidé, mají pracovat jako zvířata a stejně tak i - mlčet. Pohodlná pojistka života na čtyři roky se stává nebezpečnou rozbuškou: takoví nemají co ztratit a stávají se anarchisty hledajícími svatý grál věčného života a sběrately vzpomínek. Žádný člověk nechová v úctě své vzpomínky více než Nexus 6.

V jistém smyslu jsou kyborgové oživlými mechanismy, jimž netřeba přiznávat více než stroji. Jenže tam, kde nastupuje hledání a utrpení, objevuje se i moment vykoupení a spásy. Nexus 6 se stává místem transcendující skutečnosti, které se každá společnost podvědomě obává a snaží se ji zničit za každou cenu. Proto byl pověřen Deckard jejich likvidací a proto byl jako citlivý zasažen jejich dobrotou. Poprvé když mu Ráchel zachránila život (doslova i symbolicky: když hrozilo, že Leo ho v příští vteřině zabije a když mu darovala svoji lásku a uchránila ho před sebezničením), a podruhé, když ho na hraně smrti Roy zachrání od pádu z mrakodrapu do hlubiny všednosti. Vlastně jej udržel na výšinách, pak mu daroval svoji filosofickou závěť a závěrem ještě uštědřil morální lekci, když jej nechal žít poté, co jej Deckard uštval téměř k smrti, neboť neměl čas na to, aby hledal vlastní kořen nesmrtelnosti či dlouhověkosti. 
Ono poznání svého nikdy neviděného (transcendentálního) a utrpení předal v nepředvídané záchraně Deckardovi a nesmazatelně se tak do něj vepsal.

Nejinak tomu musí být se svobodným člověkem, kterým Deckard tajně touží být.
Mistr Eckhart k tomu má toto slovo:
»Bůh nehledá nic svého; ve všech svých skutcích je oproštěn a svobodný a činí je z pravé lásky. Právě tak činí i ten člověk, který je s Bohem sjednocen; ten také zůstává ve všech svých činech svobodný a volný a činí je jen k poctě boží a nehledá to své a Bůh to působí v něm.«
Dopustíme se tedy ještě větší troufalosti, když řekneme, že největší vzpomínkou Roye je upamatování se na jeho jediného Stvořitele, kterým není člověk (jenž ho učinil), nýbrž Bůh, který mu dal duši a která k Němu zase utíkala zpět, když ukázal Deckardovi smysl bolesti, utrpení a oběti, snad zástupně (v osobě Roye) zato však přímo a nezprostředkovaně ve smyslu poselství, jež se dotýká jenom jeho.
Takto je Blade Runner primárně příběhem o zasvěcení, o překročení zakázaných mezí, o překonání sebe sama bez ohledu na původ (lidství).