Pohádka o panně carevně: Interpretace IV.

Interpretace


O velkém spánku (podruhé)

Lidská bytost se poměřuje hloubkou bytí v ní. Kupecká etika vás odhadne dle výše vašeho konta nebo práce, kterou můžete odevzdat. Nemáš-li tvář (= konto), nejsi nic. A přesto věčné nemá nějakou vyhraněnou tvářnost; věčnosti zůstává stejné je to slovo ji označující. Veneziánská (Kupec benátský, Benátky = Venezia) civilizace vám odejme identitu ihned po projití lhůty platnosti vašich osobních dokladů.
Co si o takovém spánku myslí mladá žena? Někdy dá děvče chlapci v ryzí víře své srdce a cítí se být konečně součástí jakési opravdové výměny emocí, kterou snad zcela postrádala u svých rodičů. Někdy je dívčina první láska prvním velkým činem její duše (srv. Joséphin Péladan: Citové zasvěcení).


Co se však stane? Schopnost mladého muže postavit se tváří v tvář pravdě lásky je omezená. Ale nakonec k tomu dojde i tak a Ivan usíná. Uspalo jej právě to, co jej před dvaceti čtyřmi hodinami tak uchvátilo.
Bdění je přetěžká věc. A nepřipravený člověk ve styku s posvátným usíná zcela neodbytně.
Totéž se týká i žen. Svou lásku nedokážou snést. Až později mohou dva dospělí opačného nebo stejného pohlaví učinit vše nezbytné pro to, aby vytvořili něco, čemu Robert Johnson říká snesitelný vztah.
V dětství vždy cítíme, že »se stane něco nádherného«. Někdy se to skutečně stane a je tu zjevení. Ale pocit jeho přítomnosti nikdy dlouho nevydrží. Wordsworth hovoří tak jasně o průzračnosti (připomeňme si magickou schopnost, doslova nástroj, jímž je diafán, »průzračnost« či »průhlednost«), kterou cítil jako chlapec, když se toulal krajinou kopců. Avšak kolem nás se již stahují "stíny vězení". A jak jde čas, je mladý člověk zasažen vědomím, že nic nádherného se nestane. To nádherné, co mu bylo kdysi slíbeno, se nekoná. Dospívající pak ve vzpomínce na ty dávné doby, kdy byla jeho mysl plná světla (to světlo je živá imaginace), cítí ještě hlubší zklamání. Jako by měl pocit, že v jeho nervech už není žádný oheň. Že všechen ten proud oceánské tekutiny (osmého moře, toho, odkud může připlout Panna carevna) je pryč. Nyní se cítí obyčejný a prázdný. Přichází rozčarování (nigredo).
Ale co se stalo? Došlo k jakémusí duchovnímu "otevření", ale okolní svět ho nijak nepodpořil. A to proto, že se to zázračné nenachází vně, nýbrž uvnitř. V člověku se otevírají úžasné schopnosti, které nepřicházejí nijak náhodně, nýbrž přesně podle plánu. A je třeba, aby na každé "otevření" rodina nebo kultura nějak reagovala, aby zůstalo otevřené; aby se stalo součástí života, bylo osvojeno. Když na dítě přijde touha kreslit, většina rodičů bez okolků přinese pastelky a papír. Co se však stane, projeví-li dítě dar jasnovidnosti? Jsme vůbec dnes připraveni takovou schopnost postřehnout, neřkuli ji podpořit? Ale i tady je nutno dítě pochválit a dar prohlubovat, aby se stal nedílnou součástí duše.
Časové hranice mladých generací se neustále posunují směrem k dětství, ale z mnoha kultur existují doklady o tom, že někdy kolem patnácti nebo šestnácti se člověk otevírá duchovnu. Je nabíledni, že se s tím pojí probuzení pohlavních sil.
Pokud nedojde k ukotvení (přiražení lodi k Ivanově bárce) takové síly v duši, přenese ji tato zpět do země-nezemě, za devatero hor a řek, a odtamtud musí pak být vydobyta zpět s velkým úsilím. Duchovní čakra se uzavírá. Někteří se z toho už nikdy nevzpamatují.
Onu prázdnotu, kterou to zklamání přináší, snad cítí dospívající lidé všude na světě, jenže v naší kultuře jako by jim byla prodávána.
Výrobci spotřebního zboží a reklamní agentury využívají tuto prázdnotu ve svůj prospěch a mladý Američan je nabádán, aby tu prázdnotu zaplnil alkoholem, sexulním dobýváním, oblečením, povolenými drogami, hrubostí, útěky z domu, porušováním zákona, sebelítostí, rozcuchanými vlasy, těhotenstvím či souhlasem s tím nebýt nikým.
Když přichází duchovní zážitek, cítíme se naplněni nebo proměněni. A duch, který se zjevil na loďce Ivanovi, je mocnou, štědrou, živou, med milující energií.
Tento duch navštěvuje téměř všechny mladé lidi, jenže většina jich - právě tak jako Ivan - netuší, jak zůstat bdělí a udržet ženské božstvo nablízku.


Vychovatel jako ničitel obrazotvornosti

V úvodním odstavci Dickensových Zlých časů (Hard Times, 1854) říká učitel, pan Gradgrind, následující:

Já chci fakta. Neučte tyhle kluky a holky nic jiného než fakta. V životě jsou potřeba jenom fakta. Nesázejte do nich nic jiného a všechno ostatní ihned vytrhávejte. Mozky rozumujících zvířat se dají formovat jedině fakty: nic jiného jim nikdy k ničemu nebude. S touto zásadou vychovávám své vlastní děti a s toutéž vychovávám i tyhle. Držte se faktů, pane!

Pan Grandgrind je vychovatelem v tom negativním smyslu, vychovatelem coby ničitelem obrazotvornosti. O takovém vychovateli hovoří v několika příslovích i Blake: »Od stojatých vod můžeš čekat jed.« »Rozzuření tygři jsou moudřejší než vycvičení koně.« »Nikdy neztratil orel tolik času, jako když strpěl, aby jej učila vrána.«
Tento vychovatel jako ničitel obrazotvornosti je součástí školství již odjakživa, ale zdá se, že v posledních letech se může projevovat ještě horlivěji. Dnes jsou na základních, středních i vysokých školách učitelé, kteří se otevírají různým představám, fantaziím i metaforám, jenže jiní - a mnoho z nich se bohužel honosí akademickými tituly v oboru pedagogiky - se stali hrůznými propagátory doslovnosti a ve svých žácích zasévají pocit nenávisti a pohrdání vůči škole. A jsou i učitelé ploší jako opuštěné části Súdánu.
A budeme-li hledat onu zlovolnou moc, která studentům zastrkává do límce špendlík, je velkým podezřelým právě systém veřejných škol, který je tolik zaměřen na sodiologický, racionální a předem vypočtený aspekt a tolik omezen na počítačové informace. A jak učitelé, tak studenti jsou z toho zoufalí.
Avšak velká poezie (i v próze a ve filmu) může zapůsobit na mladou mysl stejně mocně jako oněch třicet nádherných korábů. Tam jsou jména všech těch bezprizorných studentů, kteří vlastně ani »nevědí«, kdo jsou oni sami.


Ale americký trend, v Evropě již hojně následovaný, kdy se omezuje počet hodin hudby a výtvarné výchovy, bude mít za následek, že tím více budou strukturu a obsah hodin diktovat počítačové firmy a "tržní síly".
Jazyk upadl. Odpor, s jakým studenti reagují na něco, co je pro ně jazykově příliš složité, je pro tyto učitele příliš bolestný.

Vrátil se domů celý skleslý a zarmoucený. Macecha pozvala vychovatele do své komůrky, opila jej a na všechno se podrobně vyptávala. Nakonec mu přikázala zapíchnout špendlík Ivanovi do košile i na druhý den.

Naše kultura neustále produkuje právě to, co se nazývá macechou; to jest nevědomé muže a ženy, v tomto případě matky, které se tak zrealizovaly (či zkonkretizovaly), že blokují symbolickou energii. Feministky mají pravdu, když kritizují, jak nesmírný je počet kolektivních, nevědomých otců, jenže ani ženy nejsou imunní. Nelze mlčet o nevědomosti mnohých žen, které se realizovaly ve spotřebním materialismu (mater). V nákupních střediscích nalezneme samo zosobněné materialzované mateřství. Matka, která se takto zrealizovala, je nepřátelská k jakékoli symbolické krmi. »Nevědomý otec« je silou vedoucí k tyranii, nadvládě a boji pohlaví. »Nevědomá matka« je silou vedoucí k psychické těžkopádnosti, doslovnosti a spotřebnosti.

Woodmanová říká:
»Stará, vše znehybňující matka je jako velká ještěrka rozvalená v hlubinách nevědomí. Nechce, aby se cokoli změnilo. Pokusí-li se ego o jakoukoliv činnost, jediné šlehnutí jejího jazyka dětinského rebela ihned zneškodní. Její protějšek, přísný autoritativní otec, schvaluje pouze zákony, které tuto její netečnost podporují. A společně nám tak vládnou železnou pěstí v sametové rukavici. Z matky se stává matka církev, mateřská blahobytná společnost, matka universita, milovaná Alma Mater, kterou brání otec, jenž se stává otcem hierarchie, otcem zákona, otcem ustáleného řádu věcí...
Staletí trvající pokus zabít tohoto draka skončil uctíváním matky v konkrétním materialismu. Patriarchální synové a dcery jsou ve skutečnosti pevně svázáni s matkou.«

Mayský příběh o zapomenutí.

Bozi a nás nebudou čekat věčně. Tou dobou, kdy se nám vrátí paměť, už naše zapomínání napáchá velké škody.

Dalšího dne si Ivan vyjel opět na ryby, znovu usnul a s Pannou carevnou se nesetkal. Nechala mu vzkaz, aby přišel příštího dne.

Příštího rána Ivan vstane opět a vypraví se s vychovatelem znovu na moře. A na obzoru se objeví jednatřicet panen.

Také třetího dne si vyjel Ivan na ryby s vychovatelem. Dopluli na to samé místo, a když se na obzoru objevily koráby, zapíchl vychovatel Ivanovi špendlík do košile a Ivan tvrdě usnul. Koráby připluly a spustily kotvy, a i tentokrát Panna carevna poslala pro svého ženicha, aby za ní přišel na palubu. Sluhové dělali co mohli, aby jej vzbudili, ale nebylo to nic platné. Probudit jej nedokázali.

Ani netušíme, kolikrát k takovým neúpěšným návštěvám v našem životě dochází. Ale nakonec je vždy nějaká návštěva poslední, ať už je druhá nebo šestistá. Nakonec přijde chvíle, kdy je po všem. A už se nedaří zaklínat, kouzlo je zlomeno...
Energie, jež náleží vesmíru, říká: »Déle již čekat nemohu! Dnes jsem tu naposledy.« Vesmír vám napíše dopis a zanechá jej u vašeho vychovatele. Zlatovlasá žena a jejích třicet labutích dívek odpluje a už nikdy se nevrátí. Stalo se něco definitivního.
Ten, který opustil ženskou energii, je nyní sám opuštěn.
V našich životech nastává po dlouhé době pánku, po tolikerém zpronevěření se božské síle, po všem materialismu a televizním vysílání, něco nového. Je po všem.
A volání za odjíždějícími loděmi je tentokrát ještě žalostnější - jsou příliš daleko, než aby tě slyšely.
Jakoby bychom četli Proces Franze Kafky: »Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pociťuje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc?«

Lodě se sotva daly do pohybu a vychovatel vytáhl špendlík z Ivanovy košile. Ten se probudil a zoufal si nad ztrátou Panny carevny. Jenže ta byla příliš daleko, aby jej mohla zaslechnout.

Když Panna carevna , milující bohyně, potřetí zjistí, že Ivana nelze probudit, napíše mu dopis a zanechá mu jej na bárce.

Panna carevna se dozvěděla o macešině lsti a vychovatelově zradě a napsala Ivanovi vzkaz, že musí vychovateli setnout hlavu a vydat se svou vyvolenou hledat za třikráte devět zemí do třikráte desátého království.

Ivan vezme svůj meč a usekne vychovateli hlavu. Meč je v tarotu barvou Vzduchu, intelektu. Přináleží Bláznu, atu 0. 3 x 9 = 27 = 9. 3 x 10 = 30 = 3.

Ivan si ho přečetl, vatáhl nabroušenou šavli a setnul vychovateli proradnou hlavu. Pak se honem vracel na břeh, šel domů rozloučit se s otcem a vydal se hledat třikráte desáté království.

Připomeňme si okamžik, kdy v Andersenově pohádce o Křesadlu voják setne hlavu babizně čarodějnici, když po něm loudí křesadlo, pro nějž si ho poslala. Onen vychovatel je v nás a dohrál svou proradnou roli toho, který nás přivádí k Velkému spánku. Ivanova náhlá prudkost je výrazem zvířecí přirozenosti: zvíře v nás ví, jak přežít. Je to instinkt.
O onom velkém spánku hovoří i hindský básník Kabír:

Když máš tak jako tak upadnout do těžkého spánku,
proč marnit čas stlaním
a natřásáním polštářů?

Kabír ti řekne pravdu: taková je láska:
představ si, že by sis měl uříznout hlavu
a dát ji někomu jinému,
jaký by v tom byl rozdíl?

Šiva usekává hlavu svému synovi. Některé ženy musí dlouho rozvíjet své mužské já, než dokážou svému vnitřnímu učiteli useknout hlavu, ať už jím je muž či žena. Mužství je při tomto činu dobrým pomocníkem oběma pohlavím.
Příběh nemluví o tom, že by Ivan potrestal macechu, píše se tam jen tolik, že se Ivan vrátil na břeh, aby se rozloučil se synem a vydal se hledat ono »království, které je těžké nalézt«.