Pohádka o panně carevně: Interpretace I.
Úvod
Pohádka s názvem "Panna carevna" patří k jednomu z 178 příběhů, které v Rusku sebral Alexandr Afanasjev.
Je cestou k onomu osmému oceánu, na niž se vydáváme, a Antonio Machado ji nazval "cestou přes moře":
Pohádka s názvem "Panna carevna" patří k jednomu z 178 příběhů, které v Rusku sebral Alexandr Afanasjev.
Je cestou k onomu osmému oceánu, na niž se vydáváme, a Antonio Machado ji nazval "cestou přes moře":
Vše navěky umírá a vše navěky žije,
ale naším úkolem je umírat,
umírat a stavět přitom cesty,
cesty přes moře.
ale naším úkolem je umírat,
umírat a stavět přitom cesty,
cesty přes moře.
"Stavět cesty přes moře" obnáší stavění mostů a jde o narážku na papežský titul "Pontifex", tj. "stavitel mostů" (lat. pons + facere), nebo označuje "toho, který připravuje cestu". Z pevné země vědomí saháme a natahujeme se do moře, do nevědomí. Ivanovo dobrodružství v sobě ukrývá proces individuálního psychického dozrávání. Zatímco současný vzdělávací proces má tendenci vést své studenty k tomu, aby interpretovali každý příběh doslovně, je úkolem probuzené imaginace vykládat události (jak této pohádky, tak i v našem světě) metaforicky. Vyžaduje to však mít dostatečnou zásobu vnitřních prožitků a schopnost vázat uzly mezi světem snovým a vezdejším. Tím je míněno umění přiřazovat prožitkům vnitřní význam, který se stane nezapomenutelnou hodnotou. Metaforismus jakožto akt totiž vylučuje zapomínání, je s ním neslučitelný, protože se spoléhá na připravenost obrazů vynořit se podle potřeby z temnoty nevědomí jako bájná velryba před Jonášem, a ovšem také ochotu nechat se jí (nebo jimi) unést (pozřít).
Už v bibli nalézáme představu, že rolí ženství je pomáhat mužství k vzestupu (srv. Gn2,18-22). Pokud nedržíme v ruce Eckhartovy klíče k výkladu, cože je v člověku muž a co žena, bude toto místo temné.
V pohádce touží panenské labutě v zajetí věčnosti po tom, aby byly propuštěny do smrtelných lidských těl. Je-li pak Ivanovým cílem stoupat (aspirovat), je cílem panny carevny sestoupit na zem. Jejich "sňatek", k němuž nakonec po všelikých útrapách dojde, představuje jakési protnutí (temnota beztvarého moře je proťata světlem mostu, tedy pevností země), při němž se setkávají hmota a božská síla a jímž prosvítá záření ducha.
Čtenáři se na konci tohoto příběhu octnou v pozici samotné panny carevny: budou sedět u stolu při hostině a (v jitru) snídat (velikonoční) vejce, které se Ivanovi (s vydatnou pomocí služebných duchů) podařilo přinést zpět (podobně jako ztracenou lásku panny carevny) na oslavu narozenin (Pána).
Všichni muži a ženy, kteří pochopí, že strávení onoho vejcem je součástí něčeho, co bychom nazvali novým paradigmatem, proměnou mužství a ženství, budou účastni tohoto mystéria sebeproměny, jak jej také reprezentuje právě velikonoční vejce.
Už v počátku našeho výkladu Železného Jana jsme narazili na pojem zahrady. Nyní se k němu vracíme.
Není pro nás nijak snadné zapomenout na otřesy z dětství, na naši objevenou přirozenost, na náš osud, na to, co je božské, první rány světa, a na všechny úkoly, kvůli nimž vlastně naše duše protla tuto zemi. Antonio Machado se ptá:
Ivanův příběh představuje iniciaci do světa ženství, dokonce bychom měli říci "praženství", na něž jsme v područí patriarchální kultury zapomněli. Jak již bylo naznačeno, pojmy "mužství" a "ženství" by neměly být chápány biologicky. "Ženství" tu mj. představuje hloubku, divokost, abstraktní přemýšlení, platoničnost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. Je-li "mužství" a "ženství" chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Ještě jednou citujme Antonia Machada:
Jak to, že můžeme sahat do rajské zahrady a nejen se dozvědět o našich duchovních protipólech, ale také s nimi navazovat spojení? Citujme k tomu z knihy Stvoření (Gn1,26-27):
Jim Bůh požehnal řka: "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji." Máme tu podle obrazu Božího stvořeného muže a ženu. Ovšem k našemu zmatení čteme, dále: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou." Tohoto člověka, bez dalšího určení zatím, "učinil z prachu země", nikoliv "stvořil k obrazu Božímu". A to není ještě vše:
Vidíme, že tento druhý člověk je Adam, zatím ještě bez ženy. Ta mu byla co pomoc vyjmuta z jeho vlastního těla, z učiněného těla. Nelze to chápat jinak, než že jsou tu dvě dvojice lidské, jedna stvořena k obrazu Božímu a druhá učiněna z prachu země. Ta první dvojice byla stvořena najednou, druhá dvojice postupně, napřed on, poté ona z něj. To je vskutku zvláštní a pomneme-li na to, že z oné druhé dvojice (nikoliv první) byla varována její mužská polovina:
nikoliv však žena, ta toto varování neslyšela, neb mu nebyla ještě přítomna, a když pojedla ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého, byli tito dva vyhnáni. Přihlédneme-li k tomu, co jsme zde poznali, tušíme, že v zahradě Edenské zůstala stále přítomna ona dvojice první, stvořená k obrazu Božímu.
A právě její stálá přítomnost tam umožňuje padlé dvojici se k ní stále vztahovat, ustavovat raport a udržovat v duši jiskérku. K tomu nám neustále dopomáhej Bůh.
Interpretace
Byl kdysi příběh, ale nebylo nikoho, kdo by si jej vyslechl, krom Boha. To znamená, že příběhy existovaly tu ještě před lidmi.
Náš příběh se odehrává "v jedné zemi, v jednom království". Bylo nebylo. Vyprávění se odehrává současně v tomto i v jiném světě.
Ivanův otec se znovu ožení, ale druhou ženu si nevybral dobře. Syna chrání požehnání a někdy má nějaký předmět (talisman chránící před zlem), ke kterému může dítě mluvit v těžkých chvílích (animismus).
Jsou tedy dvě matky. Jedna, která "zemřela", pozitivní stránka naší bytosti, nestvořená, nyní nedostupná (uzamčená v rajské zahradě), a "nevlastní matka", to je to, co je stvořené a ne-vlastní, temná stránka (téže matky).
A co je vlastní a co nevlastní? Pomůžeme si výkladem jména Anežka, agnos, což v řečtině znamená "světlá, čistá". Ale agnos je také "poznání prostá", což poukazuje na to, že právě poznání znečišťuje duši. Ono poznání, jehož jsme nabyli s pojezením ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého.
Když je otec nepřítomen, dějí se takové věci. Vychovatel a žena se objevují ve stejné větě, což dává tušit, že budou hrát dále společnou roli. Pro chlapce se stanou pohromou. Věci na sebe nechají dlouho čekat.
Na obrovitém moři se ti dva rybáři ztrácejí, loví v osmém oceánu, pohádkovém a bájném, oproti sedmi mořím, jež se prostírají na tomto glóbu. Všichni, kdož sahají do imaginace, jsou rybáři - básníci, psychologové či odvážní Poutníci.
Někdy při rybolovu narazíme na zjevení, hmatatelné, hrozivé nebo slavnostní. Něco podobného se přihodí i Ivanovi. Připluje z obzoru po hladině, najednou tu je, jakoby se samo moře proměnilo v toto zjevení. A skutečně zjevení má povahu moře.
Už v bibli nalézáme představu, že rolí ženství je pomáhat mužství k vzestupu (srv. Gn2,18-22). Pokud nedržíme v ruce Eckhartovy klíče k výkladu, cože je v člověku muž a co žena, bude toto místo temné.
V pohádce touží panenské labutě v zajetí věčnosti po tom, aby byly propuštěny do smrtelných lidských těl. Je-li pak Ivanovým cílem stoupat (aspirovat), je cílem panny carevny sestoupit na zem. Jejich "sňatek", k němuž nakonec po všelikých útrapách dojde, představuje jakési protnutí (temnota beztvarého moře je proťata světlem mostu, tedy pevností země), při němž se setkávají hmota a božská síla a jímž prosvítá záření ducha.
Čtenáři se na konci tohoto příběhu octnou v pozici samotné panny carevny: budou sedět u stolu při hostině a (v jitru) snídat (velikonoční) vejce, které se Ivanovi (s vydatnou pomocí služebných duchů) podařilo přinést zpět (podobně jako ztracenou lásku panny carevny) na oslavu narozenin (Pána).
Všichni muži a ženy, kteří pochopí, že strávení onoho vejcem je součástí něčeho, co bychom nazvali novým paradigmatem, proměnou mužství a ženství, budou účastni tohoto mystéria sebeproměny, jak jej také reprezentuje právě velikonoční vejce.
Už v počátku našeho výkladu Železného Jana jsme narazili na pojem zahrady. Nyní se k němu vracíme.
Není pro nás nijak snadné zapomenout na otřesy z dětství, na naši objevenou přirozenost, na náš osud, na to, co je božské, první rány světa, a na všechny úkoly, kvůli nimž vlastně naše duše protla tuto zemi. Antonio Machado se ptá:
Cos udělal s tou zahradou,
která ti byla svěřena?
která ti byla svěřena?
Ivanův příběh představuje iniciaci do světa ženství, dokonce bychom měli říci "praženství", na něž jsme v područí patriarchální kultury zapomněli. Jak již bylo naznačeno, pojmy "mužství" a "ženství" by neměly být chápány biologicky. "Ženství" tu mj. představuje hloubku, divokost, abstraktní přemýšlení, platoničnost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. Je-li "mužství" a "ženství" chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Ještě jednou citujme Antonia Machada:
Není to zvláštní? My oba s našimi instinkty - a najednou jsme tu čtyři.
Když jsou muž a žena spolu, jsou přítomni čtyři. Čtyři jsou přítomni i tehdy, když spolu stojí dvě ženy nebo dva muži.Jak to, že můžeme sahat do rajské zahrady a nejen se dozvědět o našich duchovních protipólech, ale také s nimi navazovat spojení? Citujme k tomu z knihy Stvoření (Gn1,26-27):
26 Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho...
Jim Bůh požehnal řka: "Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji." Máme tu podle obrazu Božího stvořeného muže a ženu. Ovšem k našemu zmatení čteme, dále: "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou." Tohoto člověka, bez dalšího určení zatím, "učinil z prachu země", nikoliv "stvořil k obrazu Božímu". A to není ještě vše:
18 Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.
19 (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20 I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
21 Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
23 I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.
24 Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.
Vidíme, že tento druhý člověk je Adam, zatím ještě bez ženy. Ta mu byla co pomoc vyjmuta z jeho vlastního těla, z učiněného těla. Nelze to chápat jinak, než že jsou tu dvě dvojice lidské, jedna stvořena k obrazu Božímu a druhá učiněna z prachu země. Ta první dvojice byla stvořena najednou, druhá dvojice postupně, napřed on, poté ona z něj. To je vskutku zvláštní a pomneme-li na to, že z oné druhé dvojice (nikoliv první) byla varována její mužská polovina:
16 I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17 Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
nikoliv však žena, ta toto varování neslyšela, neb mu nebyla ještě přítomna, a když pojedla ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého, byli tito dva vyhnáni. Přihlédneme-li k tomu, co jsme zde poznali, tušíme, že v zahradě Edenské zůstala stále přítomna ona dvojice první, stvořená k obrazu Božímu.
A právě její stálá přítomnost tam umožňuje padlé dvojici se k ní stále vztahovat, ustavovat raport a udržovat v duši jiskérku. K tomu nám neustále dopomáhej Bůh.
Interpretace
Byl kdysi příběh, ale nebylo nikoho, kdo by si jej vyslechl, krom Boha. To znamená, že příběhy existovaly tu ještě před lidmi.
Náš příběh se odehrává "v jedné zemi, v jednom království". Bylo nebylo. Vyprávění se odehrává současně v tomto i v jiném světě.
V jedné zemi, v jednom království, žil byl kupec a tomu zemřela žena a zanechala jej samého s jejich jediným synem, Ivanem.Otec je kupcem, člověkem tohoto světa, světský člověk a tedy hodně cestuje. Ivanova matka, původce magického pouta, zemřela. Je mu přístupná jenom prostřednictvím cesty do onoho světa, snově a myšlenkově. V určitém smyslu jsou tedy nepřítomni oba rodiče.
Ivanův otec se znovu ožení, ale druhou ženu si nevybral dobře. Syna chrání požehnání a někdy má nějaký předmět (talisman chránící před zlem), ke kterému může dítě mluvit v těžkých chvílích (animismus).
Jsou tedy dvě matky. Jedna, která "zemřela", pozitivní stránka naší bytosti, nestvořená, nyní nedostupná (uzamčená v rajské zahradě), a "nevlastní matka", to je to, co je stvořené a ne-vlastní, temná stránka (téže matky).
A co je vlastní a co nevlastní? Pomůžeme si výkladem jména Anežka, agnos, což v řečtině znamená "světlá, čistá". Ale agnos je také "poznání prostá", což poukazuje na to, že právě poznání znečišťuje duši. Ono poznání, jehož jsme nabyli s pojezením ovoce ze stromu poznání (vědění) dobrého a zlého.
Kupec svěřil syna vychovateli a po nějakém čase si našel novou ženu. Jenže Ivan, kupcův syn, mezitím vyspěl ve velice hezkého muže a jeho nevlastní matka se do něj zamilovala.Blíží se obtíže. Kupec se sice zachoval dobře, když synovi našel mentora, který jej mohl zastupovat ve chvílích, kdy ho opouštěl kvůli obchodu, ale macecha se do hezkého Ivana zamilovala.
Když je otec nepřítomen, dějí se takové věci. Vychovatel a žena se objevují ve stejné větě, což dává tušit, že budou hrát dále společnou roli. Pro chlapce se stanou pohromou. Věci na sebe nechají dlouho čekat.
Jednoho dne se vydal Ivan s vychovatelem na moře chytat ryby.Otec synova vychovatele moudře požádal, aby chlapce naučil rybařit. "Rybařit" znamená zvídavost a zájem o "hlubinné poklady". V této hlubině loví v noci všichni spáči. Chytání ryb představuje snění za denního světla, imaginaci, poznat, co se skrývá v moři. Raně-křesťanský (gnostický) symbol ukazuje kotvu, která má po stranách dvě ryby. Jedna pluje vzhůru a druhá dolů. V tarotu odpovídá atu X., Kolu štěstěny, na jehož vrcholu trůní Sfinga (Kotva), po straně se osudově vrhá dolů Týfón a naproti za světlem vystupuje Hermanúbis. Kotva je pojítkem mezi lodí a pevným podkladem v hlubině. Je to zároveň i zodiakální Váha, tvořící rovnováhu mezi Pannou a Štírem. Král Rybář.
Na obrovitém moři se ti dva rybáři ztrácejí, loví v osmém oceánu, pohádkovém a bájném, oproti sedmi mořím, jež se prostírají na tomto glóbu. Všichni, kdož sahají do imaginace, jsou rybáři - básníci, psychologové či odvážní Poutníci.
Někdy při rybolovu narazíme na zjevení, hmatatelné, hrozivé nebo slavnostní. Něco podobného se přihodí i Ivanovi. Připluje z obzoru po hladině, najednou tu je, jakoby se samo moře proměnilo v toto zjevení. A skutečně zjevení má povahu moře.
vystavil MM v
21:22
Počet komentářů: 0:
Přidat komentář
<< Domovská stránka