pátek, 6. listopadu 2009

III. přednáška

O babylónské věži, nebeské řeči a jiných spektáklech

Arthur Machen v drobném dílku Bílí lidé píše o tom, jak nás zpravuje Solinos, že »nitro Libye obývá národ, žije na tajných místech a slaví nečisté obřady v divokých horách. Spíše syčí jako hadi nežli mluví a uctívají kámen se šedesáti zvláštními znaky zvaný šedesátikámen čili Ixaxar.« Tylwyddteg.



19. (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
(Gn 2,19-20)
5. Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
(Gn 3,5)
7. Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.
(Gn 3,7)
8. A v tom uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostřed stromoví rajského.
9. I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
10. Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
11. I řekl Bůh: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl?
12. I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.
(Gn 3,8-12)

Písmeno „S“, spolu se svým zuby cenícím nebo tvrdším bratrem (či sestrou) „Z“, se u gnostiků nazývá písmenem „zavrženým“ nebo „zlovolným“. O tomto významném sigma (či znamení) „S“ (v případě písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv hadovité „S“, o skřípající nebo basovou podobou „S“) praví dále Dionýsios z Halikarnassu, že „písmeno ‚S‘ má zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej také staří používali velice spoře.“
    1. Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.
    2. I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam.
    3. A řekli jeden druhému: Nuže, nadělejme cihel, a vypalme je ohněm. I měli cihly místo kamení, a zemi lepkou místo vápna.
    4. Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahal k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi.
    5. Sstoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věži, kterouž stavěli synové lidští.
    6. A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati.
    7. Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl.
    8. A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavěti města toho.
    9. Protož nazváno jest jméno jeho Bábel; nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.
    (Gn 11,1-9)
„Řádový řetěz“  se stále považuje (podle podoby článků ve tvaru „S“) za součást Podvazkového řádu. Zdvojené ‚S.S.‘ znamená ‚Sanctus Spiritus‘, Duch svatý nebo ‚Třetí osoba‘. Tzv. fleurs de lis nebo lisses nebo „lilie v poli“, se objevují nezaměnitelně ve spojitosti se sv. Janem nebo Duchem svatým, a rovněž tak se sv. Pannou Marií, a to ve všech křesťanských symbolech nebo insigniích. Trojité pero prince waleského zdá se mít stejný mytický egyptský a babylonský původ, a zdá se, že je to zásadně tentýž symbol jako „lilie“. Jestliže jsou lilie uspořádány po třech, představují trojitou sílu přírody: ‚tvůrce‘, ‚prostředek tvoření‘ a ‚tvořené‘: ‚lilie‘ jsou zobrazeny v důmyslném přestrojení jako tři pera, jež tvoří chochol přilby prince waleského. Předpokládá se, že v tomto tvaru lilie uniká běžnému chápání. Čtenář nechť si všimne narážky na tyto významné „lilie“ u trojitých spirálových ozdob nebo ‚esíček‘, jež se ovíjejí kolem břevna na zadní straně gotické kameje (obr. 134), což je tzv. had Chnufis, o němž se mluví ještě i dále. Tento amulet je jemný, opalizující chalcedon, na obou stranách velmi vyklenutý. Je to zobrazení hada Chnufis, který se vztyčuje do výše, aby se vyrazil, korunovaného sedmi hláskami, kabalistického to daru člověku při jeho pádu, a tyto hlásky znamenají „řeč“. Na druhé straně vidíme trojité ‚S.S.S.‘ vinoucí se kolem falu.


Na gnostické kameji kromě symbolů 7 hlásek vidíme i řecký nápis ΡνcoΥ.

Slovo resonance (chvění) se objevovalo ve staré franštině jako resonance (15. století), z lat. resonantia (echo), z resonare (resonovat, rozezvučet).
Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).

Na obr. 169 jsou pera prince waleského z hrobu Eduarda Černého prince z katedrály v Canterbury. Tento znak představuje ideu „lilie“, ‚Ich Dien!‘ – ‚Sloužím‘.
Na obr. 171 jsou egyptská trojitá pera, totéž znamení jako jsou „lilie“ a pera prince waleského ve smyslu Trojjedinosti.
Obr. 172 – předtím také na obr. 191 – jde o gnostickou kamej. Představuje hada Chnufis, o němž se mluví výše.
Proslulý nápis (delfské E) byl umístěn nad portálem chrámu v Delfech. Tento nápis obsahoval jediné písmeno, totiž E, jehož jméno bylo v řečtině E, a je to druhá osoba přítomného času slovesa ειμι (eimi) a znamená ‚Ty jsi‘; Plutarchos to vysvětloval tak, že tak zdravili božstvo ti, kdož vstupovali do chrámu.
Delfské ‚E‘ znamená číslo „pět“, tedy polovinu kabalistického zvěrokruhu, nebo pět vystupujících znamení. Toto ‚delfské E‘ je také kotvou Seleukovců ; převzali ji gnostici, aby tak označovali „Spasitele“ a je častým znamením mezi amulety a talismany raných křesťanů. Je to jedna z hlavních kamejí gnostiků, a to kamej s plochým reliéfem.
Jedno z obvinění templářských rytířů znělo: „Že hlavu jistého idolu ovíjeli, nebo se jí dotýkali, šňůrou a opásavali si s ní své košile nebo nahé tělo.“  Je to cosi zvláštního s těmi šňůrami, provazy, opasky, páskami nebo popruhy (také ve výrazu „opásaný hrabě“). Byly to vždycky mužské akcesorie; s výjimkou ‚pásů‘, šerp nebo opasků, které se nosily jako znamení panenství, opásání, která mohou odvozovat svůj symbolický význam od téhož ‚umbilicus‘ (pupek), o němž zde mluvíme. Čtenář si také může povšimnout souvislosti mezi těmito představami a konáním luperkálií Římany, což bývaly náboženské oslavy v únoru (únor je měsícem Ryb). Přitom bývalo zvykem, že dokola pádící účastníci šlehali diváky, obzvláště ženy, řemeny nebo šňůrami; pravděpodobně to bývaly vlastní pásky běžců. Julius Caesar, Marcus Antonius a Calphurnia tvoří skupinu, která tento význam ilustruje. Proto Shakespeare praví:
Je to stará víra, že neplodné ženy
dotýkané při tomto zmateném běhu
jsou zbavovány svého prokletí.
Julius Caesar, 1. jednání, scéna 2.
Je snad toto důvodem obyčeje, že se během italského karnevalu lid obapolně bičuje a tluče? Zdá se to být vysoce pravděpodobné. Karneval se objevuje v téže době jako římské luperkálie (Lupercalia).
Mnohé raně normanské římsy mají podobu lana.


Na raných anglických a irských kostelích je vidět řemeny, síťoví a stuhy, jak propojují všechny významné obrazy. Existuje snad nějaký vztah mezi těmito stuhami, řemeny nebo šňůrami a „kotevním lanem“ zasvěcenců u svobodných zednářů? Možná tato provazcovitá ozdoba v „kotevním lanu“ znamená „Tau“, nebo původně tam byla namísto něho. Je možné zde odkázat na hada, který na obr. 214 (dále) tvoří opasek gnostického „dobrého pastýře“.


Římsy v podobě lana mají v gotickém slohu zcela záměrně důležitý význam. Nalézáme je v již zmíněné nebo křesťanské architektuře ve stálém, těsném vztahu s trojnásobnou klikaticí, ve vroubkovaných vzorech nebo tzv. ‚aquarii‘, jak je označujeme, protože všechny tyto architektonické tvary, jež jsou hieroglyfy, znamenají ženskost nebo „druhý princip“ a jsou se svými odkazy na vodu a Měsíc, blíženecké Ryby a jónský anagram „Spasitele“, vyjádřením znamení Vodnáře (Aquarius). Proto onen člunkovitý, podélný, zvláštní tvar nazývaný vesica piscis (rybí měchýř), který tvoří zahrocený rámeček ve tvaru tkalcovského člunku, který se umísťuje v gotických kostelích stále nade dveřmi, okny i jinak, a obsahuje vyobrazení Spasitele, Panny Marie nebo skupin z Nového zákona, které mají k oběma těmto dvou svatým osobám vztah. Vchod do kostela v Barfrestonu v hrabství Kent poskytuje vyložený příklad použití těchto podlouhlých obrazů; je rovněž babylonský a znamená ženské pohlaví coby výchozí bod.


Podobná esíčka“ spatřujeme na oblecích šlechty po celý středověk v tzv. „okruží“, jež se nosilo kolem krku. Dole jej vidíme na portrétu Rudolfa II. od Hanse von Aachena.


Hambalek je pojem používaný ve stavitelství a tesařství pro jednu ze součástí střešní konstrukce neboli krovu.
Hambalek je vodorovný trám spojující dvě protilehlé krokve v hambalkové soustavě krovu. Vkládá se mezi krokve v takové výšce, aby se pod ním mohlo procházet.
Regionální variantou názvu je též hambálek. Pojem hambalka (pomnožné) někdy označuje odkládací prostor zpravidla trojúhelníkového profilu v nejsvrchnější části podkroví, mezi stropním podhledem a hřebenem střechy.


Štítky: , , , , ,

Počet komentářů: 0:

Přidat komentář

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.

Odkazy na tento příspěvek:

Vytvořte odkaz

<< Domovská stránka