Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci – Vzkříšení v sobotu večer, v níž byl Ježíš vzkříšen. Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv, avšak velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, slavností Seslání Ducha svatého, Letnice.
Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, též Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční, je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí a vykoupení celého lidstva.
První nikajský koncil roku 325 rozhodl, že křesťané budou slavit Velikonoce neděli po prvním jarním úplňku a zároveň že se toto datum nemá krýt s židovskou slavností Pesachu.
Vzkříšení
Zmrtvýchvstání boha bylo v jádru kultů Adónise a Dionýsa, kteří obětovali sami sebe smrti, aby jako zmrtvýchvstalí přinesli poznání a spásu lidem; poznání určité skutečnosti, jejímž prostřednictvím dosáhl zasvěcenec gnose.
Za nejstarší explicitní doklad víry židů ve vzkříšení se často považuje teprve text z knihy Ezechiel (Ez 37,1-12), jež je součástí Tanachu. Kniha, jejíž sepsání je přisuzováno proroku Ezechielovi, jenž působil v 1. polovině 6. století před n.l., totiž obsahuje vidění údolí suchých kostí. Toto vidění popisuje, jak se rozházené hromady suchých kostí obalují masem a těla se potahují kůži, aby do nich poté vstoupil duch a oživil je. Doklady o jasnějších představách v tomto směru se začínají objevovat zvláště od 2. století před n.l. V tomto období se vzkříšení mrtvých stalo též hlavním námětem sporu mezi farizeji a saduceji. Nicméně koncem 2. století n.l., kdy byla sepsána Mišna, se doktrína o vzkříšení mrtvých, תְּחִיַּת הַמֵּתִים, tchijat ha-metim, stala v rámci judaismu závazným učením.
Podle líčení evangelií byl Ježíš třetího dne po své smrti vzkříšen, resp. vstal z mrtvých. První zkušeností učedníků je objevení prázdného hrobu (Mk 16,1-8), kterýžto příběh nesloužil podle biblické exegeze k apologetickému důkazu Ježíšova vzkříšení, neboť hrob objevily ženy, podle práva neschopné svědecké výpovědi. Druhým relevantním bodem pro Ježíšovo vzkříšení jakožto nezfalšovanou událost je fakt, že protikřesťanská polemika nikdy nezpochybnila skutečnost prázdného hrobu. Další zkušeností učedníků je několikeré zjevování se Ježíše před vybranými svědky (nejstarší svědectví se nachází v 1 Kor 15,3b-5). Mezi raná svědectví patří též Petrovy řeči (Sk 2,22-40; 3,12-16; 5,29-32; 10,34-43).
Dalším bodem víry rané církve je ztotožnění Ukřižovaného se Vzkříšeným (Lk 24, Jan 20). Na slova vzkříšeného Ježíše se odkazuje i autorita Petra a ostatních apoštolů, stejně tak apoštola Pavla. O vzkříšení Nový zákon hovoří vždy jako o objektivní skutečnosti, nikoli pouze o „vzkříšení ve vědomí věřících”.
Apoštolská víra v Ježíšovo vzkříšení nalezla velmi krátké vyjádření jak při katechezi, tak v bohoslužbě: Vzkříšení Ježíšovo je největším skutkem Otce, sebedosvědčením Syna, započetím posledního věku lidstva a spásy a plným poznáním Ježíše jako Mesiáše a Božího služebníka. Pouze Duch vzkříšeného Ježíše (Řím 7,6; 8,9; 14,17) obnovuje věřícího k obrazu Božímu, tj. podle druhého Adama, jímž je Kristus (1 Kor 15,47n.).
Ježíšovo vzkříšení je součástí všech vyznání víry. Je ústředním tématem též současné teologie, neboť završuje jednání Boha vůči člověku (ekonomie spásy). Bůh se Ježíšovým vzkříšením neodvolatelně daruje světu, takže vše, co se má ještě stát, je pouze pokračováním a odhalením toho, co se již ve vzkříšení stalo.
Ježíš podle křesťanské víry vstal z mrtvých v celé své osobě, tj. i s tělem, k slavnému završení a nesmrtelnosti. Toto vzkříšení mu je zároveň darováno Bohem. Nejedná se pouze o mýtickou výpověď, ale o výraz faktického stavu. Písmo svaté i tradice považují vzkříšení za skutečné přijetí Ježíšovy oběti ve smrti Otcem.
Apokryfy
O přímém způsobu Ježíšova vzkříšení pojednává apokryfní Petrovo evangelium, o němž se zmiňuje Órigenés, Hieronymus a kolem roku 190 i Serapión z Antiochie.
IX.
34 Když svítalo sobotní jitro, přišel dav z Jeruzaléma a z okolí, aby viděli zapečetěný hrob.
35 V noci, kdy svítal Den Páně, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zazněl z nebe mocný hlas.
36 A spatřili, jak se otevřela nebesa a jak odtud sestupují dva muži ve veliké záři a blíží se k hrobu.
37 A onen kámen přivalený ke dveřím se sám odvalil stranou, hrob se otevřel a oba mladíci vešli.
Víra ve vzkříšení těla – a nikoli pouze duše, což bylo vlastní mnoha antickým filosofickým školám – patřila od počátku k ústředním bodům křesťanské víry, jak vyjadřuje s lapidární stručností křesťanský spisovatel Tertullianus:
Fiducia christianorum resurrectio mortuorum; illam credentes, sumus.
Naděje křesťanů je vzkříšení mrtvých – vše, co jsme, jsme v této víře.
Prvním svědectvím Bible o víře ve vzkříšení je Dan 12,1n., vzkříšení je chápáno jako privilegium spravedlivých. V Ježíšově době vzkříšení popírali zvláště saduceové, protože se o něm Tóra nevyjadřuje. Ježíš tyto názory vyvrací (Mk 12,18-27). Pavel rozvádí tuto víru a odmítá helénistický pohled na duši jako hrob těla. Celý Nový zákon si nedovede představit vzkříšení člověka bez vzkříšení těla. Vzkříšené tělo je podle Pavla duchovní a je podobné oslavenému tělu Ježíše Krista (Flp 3,21; 1 Kor 15,35n.); analogicky k Ježíšovu tělu zachovává spojitost se svou pozemskou existencí.
Literatura
Petr Pokorný, Jan Amos Dus: Novozákonní apokryfy I. / Neznámá evangelia. Vyšehrad, Praha 2001.
Hudba
1743 – to je rok, kdy Georg Friedrich Händel zkomponoval nádherné Te Deum v tónině D dur, nazvané Dettingenské. Znalci historie vědí, že roku 1743 vyhrála britská armáda pod vedením krále Jiřího druhého u Dettingenu bitvu proti Francouzům. Když se král vrátil z boje, vyhlásil den díkůvzdání a pověřil svého skladatele královské kaple Georga Fridricha Händela, aby k této příležitosti napsal skladbu. Ve velmi krátkém čase 17. až 29. července vzniklo Te Deum, které pak poprvé zaznělo v královské kapli v Londýně 23. listopadu roku 1743 za přítomnosti samotného krále. Tato vpravdě radostná a sváteční hudba pro čtyři sólové hlasy, sbor a orchestr začíná slavnostním sborem podpořeným trubkami a bubny.