Sabbatum sanctum, magnum et luminum

Bellini: Fides nostra victoria: Surrexit Christus vere, alleluia (1475)

Bílá sobota, sabbatum sanctum, magnum et luminum, tj. přesvatá, velká a světelná sobota, v liturgickém kalendáři je to den před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne – druhý den velikonočního tridua. Připomíná den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Podle prastaré tradice dnes neslaví církev eucharistickou oběť.

Na Bílou sobotu trvá církev na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti. Oltářní stůl je obnažen a během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Výjimkou je kromě liturgie hodin obřad Efeta, kterým jsou katechumeni připraveni na samotný křest. V západní církvi je zvykem během Bílé soboty konat tzv. „bdění u Božího hrobu“. Ve východní církvi (a dnes i v některých východem inspirovaných katolických společenstvích) je také zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova „sestoupení do říše mrtvých“. Bílá sobota liturgicky končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie. Teprve po slavných obřadech noční vigilie, které jsou přípravou na Kristovo zmrtvýchvstání, církev prožívá velikonoční radost naplňující celých následujících padesát dní. Svaté přijímání se může v tento den podávat jenom při zaopatřování jako viatikum.

Magické pozadí

Spalte své břímě ve velikonočním ohni. Hrob, ve kterém Ježíš po tři dny spočíval, vybízí pohřbít vše, co brání žít. Oprostit se. Odložit všechna zranění i staré životní vzorce, které s sebou člověk vláčí. Bílá sobota jest jediný den bez liturgie, se zakrytými kříži, všude toliko tma prvopočátečního chaosu. Na Bílou sobotu bude svět znovu stvořen. Hluboko po západu slunce se posvátným křesáním zapaluje před kostelem oheň. Křesťané v prvních staletích přejali od pohanů zvyk vítat večerní světlo zapalované lampy zvoláním:

»Buď pozdraveno, dobré světlo, buď pozdraveno milované světlo!«

Na Bílou sobotu končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest o velikonoční vigilii (ta ovšem k Bílé sobotě v pojetí starokřesťanské ani dnešní liturgie nepatří). Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.

Pranostiky:

  • Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní.
  • Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě deště.

Na Bílou sobotu se tradičně hraje kantáta J. S. Bacha Christ lag in Todes Banden (BWV 4), dále např. G. P. da Palestrina: Lamentace na Bílou sobotu.

 

Doporučená četba

Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista podle vidění zbožné řeholnice Anny Kateřiny Emerichové. Občanská tiskárna, Brno 1928 nebo Jota / Arca JiMfa s.r.o., Třebíč 1993.