O pečivu
Zástupné krvavé oběti. Černé mše
Vznikání, bytí a zanikání k novému vznikání je staroárijsko-germánská pra-trojice; „runa fa“ otvírá a „runa ge“ uzavírá futhark (runovou abecedu).
Každý exoterický náboženský systém, a tedy také wuotanská „Wihinei,“ považoval „lidské oběti“ za nezbytné pro smírné naladění bohů; tyto lidské oběti však mají základ v kanibalismu, který ještě doznívá – i když to zní myticky (jak jinak!) – v „krvavých rituálech“ ve všech náboženstvích. Ještě v Nibelungenlied [Píseň o Nibelunzích.] se praví, že hrdinové v Etzelově [Attilově] planoucím sále hasili žízeň krví svých padlých druhů a o podobné krvavé oběti se obšírně hovoří v Der arme Heinrich [O ubohém Jindřichovi.] – ovšem ve zmírněné formě jako o posvátném léčivém rituálu. Rozhodně tedy doposud nejsme tolik vzdáleni časům kanibalismu. To, co dnes nazýváme „Hinrichtung“ [poprava], je posledním pozůstatkem krvavých lidských obětí [Guido von List: Pověst o svatém grálu a jeho mytologickém původu. Beletristická literární příloha Hamburger-Nachrichten; 1891 červen-červenec 26, 27, 28, 29. Guido von List: Černá Marie. Deutsche Zeitung, Wien, No. 7022, 30. června 1891 a Der Bund, Bern, 2. dubna 1893.]. Od kanibalismu ke stravě složené ze zvířecího masa přešli lidé již v době, kdy „víra“ nadále vyžadovala lidské oběti – válečné zajatce, zločince a v případě jejich nedostatku také otroky. Teprve mnohem později nastoupily zástupné zvířecí oběti a ještě později přišly na jejich místo zástupné chlebové oběti, - a je jedno, zda to byly obětní koláče nebo hostie. Esoterické školy správně včas rozpoznaly už v dávných dobách, že celý život v lidském těle znamená oběť, ale jen velmi pomalu se jim dařilo změnit symboly na nekrvavé, vyrvat „víře“ lidskou oběť a nahradit ji podle lidí tvarovaným a jménem označeným „obětním pečivem“. Ještě dnes říká kněz při požehnání: „toto je má krev, toto je mé tělo (Fleisch - maso)!“ Musel to slavnostně opakovat při každém aktu obětování, aby své věřící přesvědčil, že tato „zástupná oběť“ je vůle Boží. A přece se ještě v 17. století vyskytovaly takzvané „mše černých ďáblů“ [schwarze Teufel, či Zwingmessen] nebo „vynucené mše“, jejichž součástí byla skutečná lidská oběť. [Příklady „černých mší“, které svou bestiální ohavností předčí vše, co by si mohla vymyslet nejbezuzdnější fantazie, se nacházejí v Histoire de Magdaleine Bavent, religieuse du monastère de sainte Louis de Louviers, etc. [Paris: Jacques le gentil, 1652 a „Médecins et Empoissonneurs“ od dr. Legue, který použil protokoly z procesu proti Abbé Guibourgovi. Tento skandální proces za Roi Soleil [krále slunce] Ludvíka XIV. natolik kompromitoval nejvyšší aristokracii, že musel být co nejrychleji ututlán. Tyto příklady jsou typické i pro následující období až do dnešních dnů, neboť podobní šílenci své orgie a mystéria satanismu slavili i nadále a údajně je provádějí dodnes.] Pokud se něco takového dělo ještě za dob křesťanství – tedy relativně nedávno, – jak těžké asi pro skaldy muselo být nahradit krvavé oběti nekrvavými. To, že se jim to přesto podařilo, dosvědčují dodnes užívané tvary a názvy chlebů, které pocházejí z časů dávno před křesťanstvím. Rozhodně však nemůžeme tvrdit, že dokázali krvavé oběti plně potlačit, neboť tak hluboce zakořeněné názory a zvyky odumírají jen velmi pomalu a přežívají i nadále, když se stará víra – bez esoterického vedení – propadne do říše pověr, čarodějnictví a fetišismu, o čemž svědčí čarodějnictví a čarodějnické sabaty. [Viz série mých článků „Kouzla a víra v kouzla“; Vídeň, Deutsche Zeitung, 1890-1892. Mimo jiné: „Čarodějnictví“ v č. 7241, 26. února 1892 a „Čarodějnický proces“ v č. 7282 ze 7. dubna 1892. Ostatní pojednání v číslech; 6531, 6620, 6703, 6880, 6999, 7053, 7093, 7184 a 7297.]]
Tvary a názvy chleba
„Zástupnými oběťmi“ byly takzvané „obětní koláče“ nebo „obětní chleby“, které symbolizovaly „lidské tělo“, místo nějž byly právě přinášeny bohům za oběť.
Později vznikly další tvary, jež symbolizovaly také „těla zvířat,“ a ještě později dokonce symboly nebo posvátné znaky bohů samotných. Ten, kdo oběť přinášel, se domníval, že pojí-li z obětního jídla, bude požehnán.
Zde máme již tři základní názvy, „Brot“ [chleba], „Kuchen“ [koláč [Zvláštní koláč, kterému se říkalo vrkoč, jehož popis z východních Čech nám zachovala Božena Němcová (Dlouhá noc, Povídky, Praha 1953, str. 27): „Vrkoč vyhlíží jako homole cukru. Na kulatém, barevným papírem obloženém prkénku leží z dobrého těsta upečený věnec, v tom jsou zastrčeny hůlky asi na čtvrt lokte dlouhé, na nichž je zase menší věnec nastrčen, tak jich je třeba pět nebo šest, vždy menší a menší. Na hůlkách jsou pak navlečeny švestky, rozinky, a jiné mlsky. Na vršku je rozmarýna a strakaté fábory.“]] a „Laib“ [Slovní hříčka s německými slovy „tělo“ (Leib) a „pecen“ (Laib).] [bochník]. „Brot“ [chleba] (ber-od; ber = gebären [rodit]; od = Geist [duch], Verstand [rozum], Witz [důvtip]; tedy umělecký výrobek, vytvořený důvtipem, rozumem) je třeba je považovat za jeden z prvních výsledků lidské vynalézavosti, a jistě za první uměle vyrobené jídlo, o čemž vypovídá již jeho název.
Tvary a názvy chleba
Prvním zástupným obětním pečivem byl „Kuchen“ [koláč] [kok = připravovat; an (en) = původ;
z toho Mutterkuchen [mateřský koláč, placenta], s nímž se spojuje představa rození = symbol ženskosti], místo obětování ženy.
„Laib“ [bochník], v nářečí se ještě vyslovuje jako „Lab Brot“ [lab = Leib des Menschen [tělo člověka], Leben [život]] je napodobeninou těla, jak naznačuje důlek uprostřed „bochníku“ napodobující pupek. [Obvykle německé malé pecny chleba, jako kupříkladu „Kaiser“ špičky, které mají ve svém středu jistou proláklinku.] Jako „Lab“ [bochník] byl tedy „chleba“ označen za vhodný pro obětování.
Kromě bochníku se však vyskytuje téměř nepřehlédnutelné množství tvarů chleba a pečiva, což je možné vysvětlit teprve na základě výše řečeného.
„Wecken“ (rohlík ke snídani) [Tenhle název pečiva, Wecken, se však také vztahuje ke slovu „klín“, a nikoliv nutně jen k německému slovu „procitnout“, wecken.] je mužský úd, jako „Erwecker“ [budič] plození, symbolicky označuje muže, a jeho účelem je sloužit jako jeho umělecky ztvárněná zástupná oběť.
„Baunzerl“ [pulinka, bandura] nahrazuje naprosto stejným způsobem ženskost. „Stangel“ [Salzstangel] [slaná tyčinka] je hůl [sta-fa; sta = stojící, stávající, trvalý, fa = plodit; tedy: trvalé plození] a označuje neustálé plození, zatímco na ni nasypaná a zapečená sůl [sal = Heil [spasení, zasvěcení, zdraví]] naznačuje, že tento tvar pečiva je „výmluvným obrazem“ neustávajícího kouzla plození.
„Kipfel“ [Tvar chleba (ale též rohlík nebo rohlíček) Kipfel dostal svůj název podle vzpřímených planěk vozíku. Koneckonců, pochází z latinského cippus, „plaňka, klanice“.] [rohlík] (cyphen = ohnutý, proto také nazývaný „Hörndel“ [rohlíček]) je „Mondhorn“ [měsíční roh] a to, jak je měsíc spojen s ženskostí.
Měsíční srpek jako „
Wendehorn“
[„Wendehorn“ (dvě muří nohy posazené na sebe nerozeklanou stranou) je název, jehož se dostalo tvaru, o němž se má za to, že je kombinací run „man“ a „yr“, respektive života a smrti. Je považován za znamení „stromu života“.] [proměnlivý, otáčející se roh] je ale také runou Freye, pomocnice při porodech. Skaldské básnické přirovnání, které
Kipfel nebo
Hörndel vysvětluje jako „zlaté podkovy Wuotanova koně, které šťastlivci nacházejí v trávě“, jest právě
kalou a vztahuje se opět k plodícímu principu.
„V kosmatosti života nacházejí šťastlivci matku svých dětí, tu, jež připravuje budoucnost“.
„Semmel“ [„Špička“ (pečivo). Rozhodně odvozeno z latinského slova simila (bělka), „jemná pšeničná mouka,“ jež naopak pochází z řečtiny, a odtud ze semitského jazyka (akadštiny) samidu, „jemná pšeničná mouka.“] [houska, žemle] (se = slunce, duch, duše; mel = Mehl [mouka], mehlen [mlýt], mählen [hostit, jíst], vermählen [List zde uvádí slovní hříčku se slovy mahlen „mlít, drtit,“ a ver-mählen, „provdat se“. Zároveň zatímco vermählen pochází se staroněmeckého mahal, „místo zákonodárného shromáždění „ — kde se uzavíraly manželské smlouvy — tak mahlen nebo mahlen se odvozuje z kořene slova s významem „mlít“.] [oženit se, provdat se]) se skládá z pěti dílů, zastupuje tedy „hvězdu fémy“ nebo „muří nohu“, pentagram a symbolizuje znovuzrození. Materiální, tělesné, se v neustávajícím návratu k znovuzrození spojuje [vermehlt, vermählt] s duchovním.
Vánoční, velikonoční, úmrtní obětní pečivo
Perníky
Ještě by bylo třeba se zamyslet nad „Lebzelten“ nebo „Lebkuchen“ [perník], tímto starogermánským posvátným pečivem. „Leb“ vzniklo z kořenového slova „laf“, z něhož se odvozuje i slovo Laib [bochník, pecen], a znamená tedy na první úrovni vznikání: Lieben [milovat], Zeugen [plodit] atd., na druhé úrovni bytí nebo konání: Leben [život], Leib [tělo], Laib [bochník], Leber [játra] atd., na třetí úrovni zanikání k novému vznikání: smrt, kvasit, kysnout, srážet se atd., proto: Leeberg = Grabhügel [mohyla] či Totenberg.
Význam tohoto názvu je třeba rozvést poněkud podrobněji. „Nonne“ [bekyně, jeptiška, mniška, řeholnice] znamená: osamělý, sterilní, neplodný, škodlivý, proto se jím označuje škodlivý hmyz. V době vzniku ženských klášterů se již výraz používal, a proto byly jejich obyvatelky označovány slovem, které bylo k dispozici. Pečivo a jeho název tedy nemá k ženám v klášterech žádný vztah. Určující slovo odvozené z kořenového slova „fas“ označuje výrobek, plod, výtvor; celý výraz tedy něco vyrobeného neschopnými, něco lehkomyslného, větrného, zvětralého, planého. Podání takového kousku pečiva bylo výrazem výsměchu, většinou starým pannám, nebo sloužilo jako označení neschopnosti, nezpůsobilosti.]. Název „Zelten“ (z Zelt [stan], „tel“ je totiž plození, z toho „Telt“, to zplozené, stvořené, země a „Tellus“, bůh Země) však ukazuje opět na zrození, a tím na nové vznikání.
Spottgebäck
Masopustní úterý, drhnutí štěpánské věže. Staroárijský světonázor uchovaný v runách
Tím spolu souvisí četné zvyky, které se prováděly na masopustní úterý jako posměch starým pannám, avšak prozrazují i hlubší smysl. Výraz altes Möbel [stará škatule] pro starší neprovdané dívky nevzniknul v přeneseném smyslu ze starého kusu domácího zařízení, nýbrž přímo z „altes moevel“ = meovel = neschopný, neplodný. Pro dívku rozhodně nebylo postavení neprovdané ženy v době, která si z ekologických důvodů tolik považovala manželství, záviděníhodné. Masopustní úterý bylo „Faschingthingstag“, [List zde korektně činí spojení mezi Dienstag [Tuesday] a germánskou institucí thing („práva“), „ zákonodárného shromáždění.“ Dienstag = Dings-tag, „thing's day“, „záležitost toho dne, věc na pořadu dne“. Naopak anglický název dne úterý, Tues-day, se odvozuje od jména germánského boha zákona a spravedlnosti, Tiwa. Němci pojmenovávají instituci, zatímco Angličané boha, který jí předsedá.] dnem soudu, který se původně dodržoval smrtelně vážně, a teprve později získal v předkřesťanské Germánii své žertovné rysy. Na smrtelnou vážnost předkřesťanských soudních dní upomínají četné zvyky, mezi jiným také prastarý vídeňský lidový vtip, že na masopustní úterý musejí staré panny vydrhnout věž dómu svatého Štěpána, a toto představení také každoročně tvoří jeden z bodů programu různých masopustních průvodů. I ten je kalou neboli tajnou osmou a jeho rozluštění se ukrývá v klíčových slovech: alte Jungfer Stephansturm reiben [staré panny drhnou štěpánskou věž]“: staroněmecky tedy „mona stafa-thurn ri-ban“ tzn.: Unfruchtbare [neplodné] – beständige [ustavičné] Zeugung [plození] – wenden [otočit] – wachsen [růst] – Tod [smrt] oder [nebo] Bann [prokletí, klatba]“; totiž: „neplodným, které neplní povinnost rodit, vzejde smrt nebo prokletí“. Podobné kletbě vděčí zřejmě za svůj vznik pohrdlivý název „das Mensch“. Nešťastnice, která unikla smrti, byla prokleta a nucena k potupné službě; byla „entmenscht“ [zbavena lidskosti], přišla o svou lidskou čest, a stala se jen věcí – das Mensch [ženská - střední rod slov v germánských jazycích označuje neživotné věci nebo zvířata].
Těmito příklady týkajícími se run, posvátných znamení, symbolů, hieroglyfů atd. jsme nevyčerpali ani je samotné, ani oblasti jejich výskytu vůbec - stačí jen připomenout tisíce předkřesťanských přísloví -, přece jsme však dostatečně ukázali, že existuje nesmírné a netušeně velké bohatství mystických znamení, jejichž smysl lze poměrně snadno odvodit podle obsahu. Posbírat všechna znamení, na základě oblastí, v nichž se vyskytují, odhalit jejich mnohočetné vzájemné vztahy, nalézt jejich konkrétní význam a teprve na základě tohoto zjištění znovu kompletně sestavit staro-árijsko-germánské obrazové písmo, tak, aby bylo možné rozluštit všechna roztroušená vyobrazení, s plnou jistotou, pro všechny a pro každého, si může vzít za své a jako úlohu předsevzít jen velká systematická práce.
Sedm bodů poznání
Tento úkol nemůže připadnout žádnému eseji jako je tento. Zde jsme jen chtěli naznačit a skrze nezvratně podložené důkazy prokázat, jaký poklad podobných důkazů my Germáni vlastníme, ukázat, že sedm pečetí tajemství run a posvátných znamení je rozluštěno. Z tohoto tajemství ale byl pro naše účely zvlášť zajímavý jeden směr, a proto jsme se mu také výhradně věnovali – a přehlíželi ostatní disciplíny –, totiž staroárijský světonázor jako základ staroárijsko-germánské esoteriky a z něj vyplývající etiky i esoteriky. O vzniku mýtů, pohádek a ság, zvycích a obyčejích bylo možné pohovořit jen letmo, podobně jako o přírodovědě, zeměpisu či astronomii, avšak o historii a dalších vědních odvětvích jsme se zmínit vůbec nemohli. Samotnou hlavní oblast, vzdor vší důkladnosti a zevrubnosti, bylo možné osvětlit jen v nejdůležitějších rysech.
Štítky: Guido von List, pečivo, Tajemství run
