Pohanské Velikonoce měly mnoho společného s májovými slavnostmi a vítáním jara, obzvláště v případě hranic a vater. Pak také mezi lidem se po dlouhá staletí udržovala obliba tzv. velikonočních her, které církev musela tolerovat; máme na mysli zejména zvyk velikonočních vajíček a velikonočního příběhu, který kazatelé vyprávěli pro pobavení lidu z kazatelny a prokládali jej křesťanskými reminiscencemi. Staří němečtí básníci říkali: mines herzen ôsterspil, ôstertac, „srdce mé jest u velikonoční hříčky neb u dne toho“, což je lichotivé rčení označující milenku a vyjadřuje vrchol blaženosti. Později tu byla dramatická představení nazývaná ôsterspile. Jedním z nejpřesvědčivějších důkazů je letní taneční píseň lorda Goeliho: ve správný čas, se lužní lesy a říční ostrůvky zazelenají, Fridebolt a jeho kumpáni přijdou s dlouhými meči a nabídnou se, že sehrají ôsterspile, která obnášela mečový tanec s dvanácti tanečníky, z nichž jeden byl očividně vůdce a představoval léto vyhánějící zimu ze země bitím a mlácením. V řeči Basků ostara znamená „květen“, dobu pučení a olistění, ze slov ostoa, tj. „list, listoví“.
Ona spojitost s „velikonočním seax“,[1] čili mečovým nožem, nás přivádí k myšlence, že šlo o meč, u něhož se z dávnověku dochoval zvláštní tvar (srpek); jako u velikonočních koláčků zvaných ôsterstuopha ve tvaru srpku měsíce, tak ôstermâne, v obou případech označovaly cukroví pohanských tvarů. Mečem se mohlo máchat na počest Ostary, a stejně tak tomu bylo i u Fricka. Ostaru můžeme identifikovat se slovanskou bohyní jara Vesnou, z litev. vasara (aestas), lotyš. vassara, a lat. ver a řec. ἒαρ (angl. ear, tzv. [srpkovité] ouško [a jazýček] se tvoří v místě přechodu listů v čepele a podle tvaru a velikosti oušek a jazýčků lze ve fázi sloupkování rozlišit jednotlivé druhy obilnin). Ozvěnu lze nalézt až ve starověkých božských jménech Eor, Ἄρης a Sahsnot: z tohoto jména božského praotce se odvozují názvy národností Cherusků,[2] Sasů, Suardones, a Sweordweras, o němž píše Tacitus. Není ani bez zajímavosti, že není znám žádný protějšek k bohyni Marzana (Mařena, Morana, Morena, Smrtholka), která byla v předtuše jara vynášena v lidovém obyčeji jako ztělesnění smrti (temnoty). Rituál se zpravidla konal na Smrtnou neděli (dva týdny před Velikonocemi), ale někdy také až na postní neděli Družebnou a Květnou. Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami nebo kraslicemi. Z barev se používala především bílá a černá. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou, jinde byla dělána z tyče obalené slámou. Smrt se vynášela z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté bývala hozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten, kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody naznačuje, že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do návy, do níž je vodní tok branou.
Bylo dvanácte slunečních a třinácte lunárních měsíců a jejich názvy v němčině z velké části odkazují na pohanské bohy, jak to vidíme u ztotožnění máje s létem, a v případě bohyní Hrede (březen) a Eastre (duben). Hrede či Hruod, Hruodâ, Hruada, gen. Hruadun, zaznívá i ve slovanském označení období od prosince do ledna, kdysi nazývaného „hruden, hrudenec, hrudence“, když se mrazem tvoří hroudy, až po starosaské Hrêđ či Hrêđe. Phol, Fol (Balder, božstvo světla, z jiného úhlu pohledu i Ostara), který měl svůj Phol-den, vládl rovněž – jak se zdá – v období zvaném Phol-mânôt (máj až září). Dny týdne je v němčině seřazen a pojmenován podle římského kalendáře; názvy výše řečených měsíců nevykazují vliv Latinů. Pozoruhodným rysem mezi Slovany a Germány je používání jednoho názvu pro dva po sobě jdoucí měsíce, jako když Anglosasové mluví o ærra a æftera Geola, ærra a æftera Lîða, a Němci o velkém a malém Rohu (leden a únor), neřkuli, za Ougestem následuje Ougstin, za bohem pak bohyně; lze dokonce spatřovat mýtický základ v lidových pořekadlech, jež se týkají jistých měsíců, tak např. o únoru říkají, že „Spörkelsin má na sobě sedm halenek, každá o různé délce, a třese se nimi“, tzn. s jejich pomocí zvedá se vítr. „Sporkel“, jak víme, lze vystopovat až k římské slavnosti spurealia, pohanskému svátku slavenému v únoru, tzv. dies spurcos, nečisté dny, na něž ve středověku navazuje masopust a vepřové hody se zabijačkou (srv. porca, porcus, tj. vepř).
Že existovaly i lunární roky, naznačuje v „ročním příběhu“ luna vstupující „do ârtali“, „ocas“ či „pata roku“, jak se luna v Eddě právě nazývá, totiž „vypravěč (příběhu o) roku“. Bohové-tvůrci darovali dorůstání a couvání luny lidem proto, aby mezi nimi byli letopisci zaznamenávající sled let – míjení mnohých letních období. Martius se opírá o Mars, Aprilis musí obsahovat nějakou jarní bohyni odpovídající Ostaře, Majus se pojí s Majou, matkou bohů.
Δ
[1] Seax (sax, scramasax) je středověká zbraň, nůž ostřený na jedné straně o délce 7 až 75 cm. Původ i název nože je spojován se Sasy.
[2] Cheruskové byli jedním z germánských kmenů obývající údolí řeky Rýn, roviny a lesy v severozápadním Německu (mezi dnešními městy Osnabrück a Hannover) během 1. století př. n. l. a 1. století. Byli to první spojenci a nepřátelé Římské říše. Nejvíce se proslavili bitvou v Teutoburském lese, kdy spojené germánské kmeny (Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukteři) pod vedením cheruského bojovníka Arminia zničily 3 římské legie, které vedl Publius Quinctilius Varus. Tato zdrcující porážka zastavila Římany v postupu a přinutila říši stáhnout se ještě na několik dalších let za Rýn, Dunaj a za hranice (limes Germanicus), které byly zbudovány jako důsledek ztrát v bitvě a uzavřely prostor mezi oběma řekami. Dle záznamů kmen patrně později splynul s jiným, jako byly například Frankové či Alamani.
Matoušovy pašije, Matthäus-Passion (SWV 479), celým názvem Historia des Leidens und Sterbens unseres Herrn und Heiland Jesu Christi nach dem Evangelisten Matthäus (Mt 26 a 27), je duchovní chorální dílo německého barokního skladatele Heinricha Schütze, který jej napsal roku 1666.
dsdsds