Spenglerovo vrcholné dílo hned v úvodu naznačuje, co hodlá sledovat: „Nejedná se o to, co jsou hmatatelná fakta o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují.“ A o odstavec dále přichází další hutná lekce, kterou citujeme v plné šíři:
„Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynastickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou polis a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspektivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, rozhlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instrumentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy?
I ta nejstřízlivější fakta politiky, sledovaná z této perspektivy, přijímají symbolický a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnictví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic, se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vykládají.“
Dále poznamenává, že se „v tomto bodě ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování,“ a táže se: „Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím (srv. G. Meyrink) je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny.“
Než se Spengler přebrodí časovými vrstvami jako Wellsův poutník v čase a poukáže na tento fenomén zcela jedinečným způsobem, předvede nám, jak fungovala lidská paměť. „Lidstvo se od nepaměti potýkalo se ztrátou paměti. Každá kultura přistupovala však ke svým pamětem jinak. Když Varrovi na konci (římské) republiky šlo o to, aby rychle fixoval římské náboženství, rychle mizející z lidového vědomí, rozdělil bohy, jimž stát co nejúzkostlivěji sloužil, na di certi a di incerti – na ty, o nichž se ještě něco vědělo, a ty, z nichž navzdory pokračujícímu veřejnému kultu zbylo jen jméno.“
Indická kultura, jejíž idea nirvány je nejrozhodnějším výrazem dokonale ahistorické duše, jaký může existovat, neměla nikdy ani ten nejmenší cit pro to „kdy“ v jakémkoliv smyslu. Indický člověk zapomínal vše, egyptský nemohl zapomenout nic. Egyptská mumie je symbolem největší důležitosti. Tělo mrtvého se zvěčňovalo, jako se propůjčovala věčnost jeho osobnosti. Egyptská kultura je inkarnací starosti – starosti o budoucí, a s tím nutně spojené starosti o to minulé. Egypťan popírá minulost, antický člověk jí přitakává celou řečí forem své kultury.
„Žádný velký Řek nikdy nesepsal paměti, které by jeho duchovním zrakem fixovaly překonanou epochu. O svém vnitřním životě nám Sókratés neřekl ani jednou něco v našem smyslu významného. Je otázka, zda v antické duši bylo vůbec možné něco takového, co přece jako přirozený pud předpokládá vznik Parsifala, Hamleta, Werthera. Už z toho plyne, jak málo antického, tj. čistě přítomného měl v sobě Goethe, který nezapomínal nic a jehož díla jsou podle jeho vlastních slov jen zlomky jednoho velkého vyznání.
Mezi západními národy to byli Němci, kteří vynalezli mechanické hodiny, viditelný symbol ubíhajícího času, jejichž údery znějící dnem i nocí z nesčetných věží nad západní Evropou jsou snad tím nejohromnějším vyjádřením, jehož je nějaký historický pocit světa vůbec schopen.“ Ukazuje to na to, že čas a jeho vnímání jde ruku v ruce s duchovním vývojem člověka.
„Nic z toho nenajdeme v bezčasých antických krajích a městech. Až do Perikla se denní doba odhadovala jen podle délky stínu a teprve od Aristotela získává hóra babylónský význam ‚hodiny‘. Předtím žádné exaktní rozdělení dne vůbec neexistovalo. V Babylóně a Egyptě byly vodní a sluneční hodiny vynalezeny v té nejranější době, ale v Athénách teprve Platón zavedl formu klepsydry, skutečně použitelnou jako hodiny; sluneční hodiny byly převzaty ještě později, pouze jako nepodstatné náčiní všedního dne, aniž by se tím antický pocit života sebeméně změnil.“
Moderní doba tedy začíná měřením času a jeho dramatičnost groteskně podtrhli už v němé grotesce Harold Lloyd, který ve snímku režisérů Freda C. Newmeyera a Sama Taylora O patro výš (Safety Last!, 1923) visí za velkou ručičku na ciferníku hodin na mrakodrapu nad propastí, nebo Charlie Chaplin, jehož Tulák nastoupil v Moderní době (Modern Times, 1936) do továrny k montážní lince a ve slavné scéně symbolicky v šílenství dotahuje šrouby na obřím soukolí nápadně připomínajícím kolečka hodinek.
Spengler zmiňuje rovněž „velmi hluboký a nikdy dostatečně neoceněný rozdíl mezi antickou a západní matematikou. Antické početní myšlení chápe věci, jak jsou, jako veličiny, bez času, čistě přítomně. To vedlo k euklidovské geometrii, k matematické statice a k uzavření duchovního systému naukou o řezech koule“.
Podobně se dnes chová ve vztahu k právu Google, když říká, že „poskytuje informace, tak jak jsou“. Jsme tedy dosud zajatci antické představy práva, kdy se posuzuje chování člověka v přítomnosti, tedy v jakémsi časovém řezu, třebaže už dlouho víme, že jevovost je čistě chaotická. „My chápeme věci, jak vznikají a jak se chovají, jako funkce.“ Chápat ovšem člověka v psycho-historicko-sociálních vazbách by ovšem vyžadovalo matematickou vědu podobnou Asimovově psychohistorii v jeho epické sci-fi sérii Nadace, podloženou opět – funkcemi. Dílo také takovým předznamenáním Spengler uvádí: „Tato kniha je prvním odvážným pokusem určit dopředu chod dějin.“
První věk tedy chápal věc samu o sobě, co a jak je, Druhý věk potom, jak vzniká a jak se chová, a konečně Třetí věk ji pojme v tom, čím je duchovně.
Fantom světových dějin je pro Spenglera obrovským optickým klamem, „který se nám už dávno stal zvykem a podle něhož se do dáli epizodicky smrsknou dějiny tisíciletí jako Číny a Egypta, zatímco v blízkosti vlastního stanoviště se od dob Luthera a zvláště Napoleona strašidelně nadýmají desetiletí.“
Hned na prahu západní kultury se objevuje velký Joachim von Floris (†1202), první myslitel Hegelova rázu, který rozbil Augustinův dualistický obraz světa a s plným pocitem pravého gotika postavil proti náboženství Starého a Nového Zákona nové křesťanství své doby jako něco třetího: věk Otce, Syna a Ducha svatého. Až do nejhlubšího nitra otřásl nejlepšími františkány a dominikány, Dantem, Tomášem, a podnítil podhled na svět, který se pomalu ujal držby celého dějinného myšlení naší kultury.
Dnes myslíme ve světadílech. Jenom filosofové a historici se to ještě nenaučili.
Nietzscheho dějinný horizont zahrnoval pojmy dekadence, nihilismu, přehodnocení všech hodnot, vůle k moci, jež jsou hluboce založeny v podstatě západní civilizace.
Dnes se zaněcujeme nadšením nad líčením ruchu antických velkoměst u Aristofana, Juvenala a Petronia, nad jižní špínou a lůzou, lomozem a násilnostmi, nad chlapci určenými k rozkoši a nad hetérami, nad kultem falu a císařskými orgiemi – ale stejnému kusu skutečnosti v dnešních světových městech jdou se stížnostmi a ohrnováním nosu z cesty. „Ve městech je špatné žít, je tam příliš mnoho vilnosti.“ Tak pravil Zarathustra.
Teprve Římané se svou praktickou energií dali otroctví onen obří styl, který pro mnohé ovládá antické vedení hospodářství, právní vzdělání a způsob života a každopádně mocně degradoval důstojnost vedle stojící svobodné práce. Teprve germánské, ne románské národy západní Evropy a Ameriky příslušně tomu vyvinuly z parního stroje velkoprůmysl, který změnil obraz zemí. Nelze přehlédnout vztah obou ke stoicismu a socialismu. Teprve římský caesarismus, ohlášený C. Flaminiem a zpodobněný poprvé Mariem, naučil uvnitř antického světa znát vznešenost peněz – v rukou lidí silného ducha, velkoryse založených lidí faktů. Bez toho nelze pochopit ani Caesara, ani římanství. Každý Řek má jistý rys Dona Quijota, každý Říman Sancho Panzy – čím jinak ještě byli, to ustupuje do pozadí.
Pro Spenglera je „život uskutečněním možného a pro člověka mozku existují jen extenzivní možnosti“. Duch je komplementem rozpínavosti, a kdo by o této tendenci k inflaci pochyboval, nechť si přečte pohádku bratří Grimmových Duch v láhvi.
V první kapitole se Spengler zabývá smyslem čísel. Nekonečné vznikání [Werden] – působení [Wirken], „skutečnost“ [Wirklichkeit] – se vždy chápe i jako stav, a tedy se smí přiřazovat k bytí (lépe: existenci, pakliže mluvíme o „stavu“), k čemuž mohou jako příklady sloužit třeba fyzikální pojmy rovnoměrné rychlosti a stavu pohybu nebo základní představa kinetické teorie plynů. Označeními „to vlastní “ a „to cizí “ Spengler rozlišuje dvě prapůvodní fakta bdělého bytí, jejichž smysl tu pro každého bdělého člověka – tedy ne pro snícího – pevně stojí s bezprostřední vnitřní jistotou.
Druhou kapitolou Spengler otevírá vlastní problém světových dějin, že totiž věci jsou „v čase“ jako v prostoru a nelze „myslet“ nic „mimo ně“. Schopnost prožívat přítomné dějiny a způsob, jak se dějiny prožívají jako především též vlastní dění, je u jednotlivých lidí velmi odlišný.
Západní člověk je nemyslitelný bez nejúzkostlivějšího měření času – bez chronologie dějícího se, která veskrze odpovídá naší obrovské potřebě archeologie, to znamená potřebě uchovávat, vykopávat, shromažďovat vše, co se událo. Barokní doba povýšila gotický symbol věžních hodin ještě dále ke groteskním kapesním hodinkám, které provázejí jednotlivce neustále.
Ve druhém svazku včlení do pojednání o původu a krajině svůj rozbor kosmického a mikrokosmu, aby pak přešel k městům a národům, a odbočkou přes problémy arabské kultury (tolik osudné pro západní kulturu a civilizaci!) – pseudomorfózy a magickou duši – se vrací k prostorovému historickému útvaru státu, odkud plynule přechází ke světu forem hospodářského života: penězům a stroji.
Demokracie je funkcí rovnice duch a peníze. Z toho nutně povstává sebezničení demokracie penězi. Tradicí venkova je myšlení ve statcích: gruntem rolníka je statek jako sídlo jeho hospodaření. Město naproti tomu představuje myšlení v penězích. Pomyslíme-li znovu na „ducha v láhvi“, jasně vyvstane, že v tomto případě jde o nadmíru volatilní jev. Světové hospodářství uskutečňuje mobilizaci statků penězi. Faustův vynález, peníze, se přenáší do myšlení a vynalézá účetní hodnotu. Vedle toho už podvojné účetnictví představuje naprostou démonizaci tohoto předmětu a církevní otcové, kritizující už ve své době rané projevy úžery, by nad ním spráskli ruce. Spengler tak může říci: „Podvojné účetnictví je čistou analýzou světového prostoru, vztaženou na systém koordinát, jehož počátečním bodem je »firma«.“
Myšlení v penězích plodí peníze: to je tajemství světového hospodářství. V penězích vyhasíná myšlení.
Meč vítězí nad penězi, panská vůle si opět podrobuje vůli ke kořisti. Moc lze sesadit jen jinou mocí, ne principem, a vůči penězům neexistuje žádná jiná. Peníze přemůže a zruší jen krev.
Tato závěrečná věta je apokalyptickým proroctvím o budoucnosti světa řízeného penězi.
*
Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin
772 stran, Academia, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 665 Kč
ISBN 978-80-200-1886-1