Psycholog Carl G. Jung předložil svou teorii archetypů a koncept kolektivního nevědomí, v nichž naznačuje, že lidstvo mohlo mít genetickou predispozici zvláště k formulování stvořitelských konceptů, všeobecných postupů, a že v podstatě klasické symbolické formy jsou „pevně zapojené“ do naší psyché a že další, daleko subtilnější symbolické nuance kosmologie byly mezi kulturami sdíleny prostřednictvím kolektivní podvědomé mysli.
Alchymie operuje především v subtilním světě přechodů, mutací a zrození. Její počátky splývají se stvořením světa a s počátky člověka, jemuž umožňuje naplnit jeho osud básníka, tj. „tvůrce“ – neboť podle René Alleaua[1] poukazuje na prvotní spojení poesie a metalurgie dvojí smysl řeckého výrazu poiein, „tvořit, přeměňovat“ – který je tradicí označován výrazem „pravý člověk“. Jejím materiálním cílem je výroba „universálního léku“, jehož účinek zbaví jsoucna všech tří přírodních říší „akcidentů“, které jim zabraňují dosáhnout „dokonalosti“, k níž směřují jejich touhy a které není příroda pomocí svých prostředků schopna dosáhnout bez přispění „umělce“, jehož role spočívá jen v pomoci přírodě v jejím vlastním postupu. Dogonové[2] nazývají kováře „rádci“ lidstva a první lidský pár byl podle nich stvořen bohem Ammou, aby obnovil ve vesmíru řád, jejž narušil Šakal.
Několik umělců s materií Díla v průběhu praktické práce v laboratoři během dlouhých let trudné práce a nudných pokusů nakonec „přece jen spatřilo, kterak je jejich vytrvalost odměněna příchodem krásného Hermova ptáka zářících barev (páv jako albedo ve spisu Aurora consurgens), jejž Cyrano potkal ve Sluneční říši poté, co ulehl ke spánku ‚na měkký trávník, jímž bylo vystláno úpatí překrásné skály‘, ke které ho dovedl slavík:
‚Dlouho se vznášel v oblacích a já jsem se stále natolik upínal ke všemu, co se s ním dálo, že má duše, jsouc celá soustředěna a jakoby omezena pouze na činnost zrakovou, opomíjela téměř vjem sluchový, takže jsem si ani neuvědomil, že pták zpívá a tím zpěvem hovoří.‘“
Tento „jazyk ptáků“ je ve skutečnosti stejný jako jazyk „koně“ (šemíka), tedy jazyk hermetické nebo „sluneční kabaly“, který toho, kdo ji umí osedlat, přenese ke zdroji všeho světla přes překážky, jimiž jsou schémata a koncepce typické pro naše logické myšlení. Nese svého rytíře z jednoho „místa“ na druhé, umožňuje mu překonávat vysoké zdi specifických determinací, přelétá nad indiferencí materie a směřuje k obrazu prvopočátečního Slova nebo „dechu Elohim“, jenž se podle druhého verše Genesis na počátku „vznášel nad vodami“.[3]
Pro Dogony se samotná podstata stvoření pojí se zmínkou o utváření Slova. Tento pojem, vztažený na starověkou kosmologii, může právě tak dobře znamenat ustavení vůbec nejstarších základů moderní náboženské koncepce „Slova Božího.“ Jako řada dalších klíčových pojmů z dogonské kosmologie je tato metafora uvedena konceptem znaku, který je na jedné úrovni vnímán jakožto nejranější dílčí stádium v utváření mluveného či psaného slova. Dogonští kněží přirovnávají koncepci znaku k základnímu stavebnímu kamenu hmoty, jak ji známe – jde o mytický protiklad elementární částice.[4] Představa mluveného slova je rovnocenná hmotě, která byla uspořádána během své poutě napříč dogonským „druhým světem“ – nazývaným po pilu či prostor Calabi-Yau – a ten se vynořil po rozbití světového vejce.[5]
Podle názoru Dogonů jsou znaky intimně spjaty s vibrací, což jest představa spočívající v samotném jádru teorie mluveného slova stejně jako vibračních vláken, snovaných mytologickým pavoukem jménem Dada, tzn. „matka“ – nazývaným někdy též Nana, který snová hmotu z vláken v podobě pavučiny –, a jejich předpokládaného vztahu k částicím hmoty.
Na pobřeží Rudého (ured) nebo „jako oheň horkého“ moře, jejž Italové nazývají mar Rosso, leží dobře známé město Aden. Adim znamená v sanskrtu „první“, a má se za to, že Adam byl prvním předkem lidstva. Adon bylo veliké fénické božstvo, a Adonaj Hebrejců je mystickým a poetickým označením nejvyššího Ducha, o němž se mluví jako o monádě. Monad znamená v galštině „horu“ či „kopec“ a souvisí s velšským slovem mynydd, a oba tyto pojmy se často vyskytují v místních názvech.[6] Babylonské božstvo Rammanu, Bir nebo Birqu, známé rovněž jako Addu, „žhoucí skvělost (nádhera)“, dále Adad, „žhavost všech žhavostí“, až po Dadu, „oslňující oslnivost“ – v řeči Romů nebo Cikánů dad a dado znamená „otec“, a znamenají totéž co v angličtině dad a daddy. Keltské slovo označující „předky“ bylo gour dadou a tadou koz, a oba pojmy odrážejí primitivní víru, že prvním původcem člověka byl „otcovský velký oheň“ nebo „otcovské velké světlo“.[7]
Robert Temple si ve své knize Mystérium Siria[8] všímá Proklových rozprav, zejména pak to, že „měl mimořádnou vazbu na rituály, což zahrnovalo i Hekaté, bohyni, o níž je známo, že byla ztělesněním hvězdy Sirius“. Hekaté byla řeckou obdobou staroegyptské bohyně porodu a plodnosti Heket či Hekit, Heget nebo Ur-Hekau, jež byla popisována jako žába nebo žena s žabí hlavou; obdařená „velikou magickou mocí“ připisované lunárnímu proudu. Temple si dále všímá toho, že „jméno řecké bohyně Hekaté znamená v řečtině doslova ‚jedno sto‘“. Jde o číselnou hodnotu hebrejského písmene Kof, jež je připisováno luně, a znamená též „temeno“, kde je primárně lokalizována „kreativní či reprodukční síla“. Temple dále tvrdí, že Dogonové „prohlašují, že jejich civilizaci založila obojživelná stvoření s rybím ocasem… a že přišla z hvězdného systému Siria“.[9] Jinými slovy, je tu subtilní spojení mezi Hekaté, žábou (obojživelník), Siriem, lunou a sexualitou (Heket je bohyně porodu a plodnosti). Kenneth Grant píše, že Pavoučí bohyně z vesmíru vylučuje 256 jedů (tj. 4 x 64), a toto číslo je považováno za „dokonalé číslo hmoty“, neboť v gnostických mystériích je 64 číslem „pravdy“, tj. bohyně Maat.
U kořenů Yggdrasilu sedávaly tři přadleny, Norny:
„Vím, jasan kde stojí,
Yggdrasil jménem,
vysoký strom,
zrosený vlhce,
stále zelený,
nad Urdinou studní.
Odtud vláha
v údolí padá.
U studně tři děvy,
divů znalé,
sídlí v obydlí
u kořene stromu.“[10]
Jméno Ig-dur-as-il lze přeložit jako „Velké věčné světlo Boží“.[11] Norny jsou dísy, „panny“, známá trojice „dobré myšlenky“, „dobrého skutku“ a „dobrého slova“, tři sudičky: Urd („Osudová“), Verdandi („Stávající se“) a Skuld („Co musí být“), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Lze je přirovnat i ke třem královnám, strážkyním krále Artuše. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu) a pokaždé, když se přetrhne, někdo zemře. Ve středověké angličtině existovalo slovo wird, werd (dnešní podoba je weird a má vztah k něčemu, co bylo způsobeno magií, čarodějnictvím nebo jde o něco nadpřirozeného), jdoucí nazpět až k prastarému wyrd, podobné germánskému *wurdi- „osud, náhoda“, odtud starosaské wurđ, „osud“, ve staré hornoněmčině wurt, stará severština znala urðr, odvozeno ze základu *werþan- „přihodit se, stát se, nastat“.[12] Staří Skotové měli werd sisteris, do středověké angličtiny přešlo wyrde systeres, Shakespeare použil weyard/weyward sisters, když v Macbethovi mluví o čarodějnicích. Dísy se podobají duchům strážným zvaným fylgjur; oba typy bytostí byly později srovnávány s dobrými i zlými anděly.
* * *
[1] René Alleau: Aspekty tradiční alchymie. Merkuryáš, Praha 1993, str. 38.
[2] Dogoni jsou etnickou skupinou obývající skalní útes Bandiagara v Mali.
[3] Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005, str. 47.
[4] Připomeňme, že lingvisticky jsou částice neohebný slovní druh, uvozující větu a vyjadřující vztah mluvčího k výpovědi, vyjadřuje modalitu věty nebo zvýrazňuje větný člen.
[5] Ruské byliny znají Kostěje Nesmrtelného (rusky Коще́й, Koščej, nebo Кащей, Kaščej), mytickou bytost ruského folklóru. Je protivníkem pohádkového hrdiny a do příběhu vstupuje často jako únosce jeho nevěsty, případně matky. Nesmrtelnost Kostěje spočívá v oddělení duše, která nese životní sílu, od těla. Ta je složitě skryta, například v truhlici pod dubem, ve které je zajíc a v tom postupně kachna, vejce, a nakonec Kostějova smrt.
[6] Isaac Taylor: Words And Places. Macmillan and Co., Londýn 1865.
[7] Keltské slovo pro „anděla“ jest el, to je (hebr.) Bůh. Francouzsky „předek“ je aīeul.
[8] Robert K. G. Temple: The Sirius Mystery: New scientific evidence of alien contact 5,000 years ago. Destiny Books 1998, str. 113.
[9] Ibid., str. 207.
[10] Edda. Argo, Praha 2004, str. 30.
[11] Harold Bayley: The Lost Language of Symbolism: An Inquiry Into the Origin of Certain Letters, Words, Names, Fairy-Tales, Folklore, and Mythologies. Barnes & Noble, Inc., New York 1912, str. 355.
[12] Holub-Kopečný a Bartoš uvádějí ruské korpeť ve významu „seděti na (ševcovském) verpánku, dřepěti nad něčím“, jemuž odpovídá české nářeční krpět, „čuměti, postávati“. Ve slovenském dialektu nacházíme pro opadavý jehličnatý strom „modřín“ slova lerpán, lerpám, lerbán, verpán, verbán, erpán. Pohádková postava švícka je ústřední a točí se kolem ní mnohý děj, a je to on, kdo je odpovědný za to, že se „věci dávají do pohybu“, tzv. „prvotní hybatel Díla“.