Lingua Genesis iii

Dagon

Monstra popisovaná v Béróssově[1] líčení stvoření světa i v nesčetných pozdějších mýtech byla mylně vykládána jako nezdařené pokusy Boží o stvoření lidstva, a tedy jako hrůzostrašné nedonošené plody odložené během nesčetných božských potratů, či jako mytický popis astronomických jevů. Veškeré takové teratomy jsou deformované stíny reality vržené skrze závoj z noční strany Ráje.

„V onom čase nebylo nic než jen temnota a propast vod, v níž přebývaly ty nejohyzdnější bytosti, které vznikaly podle zákona podvojnosti. Lidé se objevovali se dvěma křídly, někteří i se čtyřmi, maje dvě tváře. Měli jedno tělo, avšak dvě hlavy, jednu mužskou, druhou ženskou. Podobně tomu bylo i co se týče ostatních ústrojí, jež měli jak mužské, tak i ženské. Jiné lidské postavy měly kozlí nohy i rohy. Některé měly koňské kopyto; jiné koňskou záď, ale předek lidský, čímž připomínaly kentaury. Podobně býci s hlavami lidskými, a psi se čtyřdílným tělem a rybím ocasem. A koně s hlavou psí; a též lidé a další zvířata s koňskou hlavou a trupem a rybím ocasem. Krátce, byla to stvoření obdařená údy všemožných zvířecích druhů. Přidejte k tomu ryby, plazy a jiná úžasná zvířata, od nichž přejala jejich tvářnost a vzhled. Ty všechny jsou uchovány v zobrazeních na chrámu Bélově v Babylonu. Osoba, o níž se má zato, že jim vládla, byla žena jménem Omoroka (příp. Ama-Uruki, tj. matka Uruku),[2] chaldejsky Thalatth, řecky Thalassa (θάλασσα), moře; avšak podle numerické hodnoty je rovnocenná Seléné, luně. A takové bylo uspořádání veškerenstva, kdy přišel Bélos a rozetnul ji vpůli, z jedné polovice stvořil zemi a z druhé nebe, a ve stejný čas zničil ona zvířata v propasti. To vše, jak Béróssos říká, bylo alegorické líčení přírody. A protože veškeré universum sestává z vlhkosti a zvířata se v něm rodí neustále, uťalo si výše zmíněné božstvo Bélos hlavu, ostatní bohové smísili tu krev, která se z ní proudem vyřinula, se zemí, a z toho pak byli utvořeni lidé. Z tohoto důvodu jsou lidé dílem rozumoví a dílem mají božské poznání. Tento Bélos, jehož lidé nazývají Dís (Dispater neboli Pluton), rozdělil temnoty a oddělil nebe od země, a vtiskl řád universu. Avšak zvířata, teprve nedávno stvořená, nebyla schopna snést rozšíření světla a zahynula. Když Bélos viděl, jak je nezměrný prostor docela pustý, třebaže od přírody nadmíru plodivý, nařídil jednomu z bohů, aby mu setnul hlavu; a když tak učinil, smísili krev jeho s hlínou zemskou a z ní povstali další lidé a zvířata, kteří vespolek dokázali snést světlo; Bélos stvořil hvězdy a slunce a měsíc spolu s pěti planetami.”[3]

V Béróssových fragmentech[10] dochovaných historikem Apollodórem z Athén čteme, že „z Eritrejského moře[11] vystoupila postava jako předtím majíc složité vzezření – něco mezi rybou a člověkem –, jejíž jméno bylo Odakon“. Je docela zřejmé, že jde o porušenou podobu jména Dagon, ledaže by tomu bylo naopak. Apollodóros kritizuje Abydena, který byl Aristotelovým žákem, že se nezmínil o tom, že existovaly ještě další obojživelné bytosti vedle samotného Oanna (akkadská varianta Uanna /U-An; některé klínopisné nápisy uvádějí za jeho jménem ještě příponu –adapa). Béróssos podle věrného líčení Apollodórova nazývá tyto obojživelníky souhrnným názvem Annedoti, a jsou popisováni jako „polodémoni“, nikoliv jako bohové. Slovo Annedotus, které není překládáno v Coryho překladech Béróssových fragmentů, se objevovalo v jeho době jako „Musarus Oannes Annedotus z Eritrejského moře“. Slovo musarus znamená „ohavnost“, a Annedotus je „odporný“.

Podle Béróssova líčení zaznamenaného Alexandrem Polyhistorem vypadali obojživelníci takto:

„Celé tělo toho zvířete bylo rybí; a pod rybí hlavou mělo další hlavu, a dole rovněž nohy podobné lidským nohám, spojené v rybí ocas. Jeho hlas i řeč byla artikulovaná a lidská; a jeho podoba se dochovala až do dnešních dnů… když slunce zapadlo, bylo zvykem této bytosti ponořit se opět do moře, a celou noc pobývala v hlubinách; neboť byla obojživelná.“

V egyptské mytologii se velké božské matce Neith (známá také jako Net) připisuje úloha tkát na stavu hmotu svým člunkem. Konceptuálně je struna chápána tak, že zakouší řadu vibrací, přičemž každá je vnímána jako odlišný druh částic. Podobně jako u teorie strun či torzní teorie se v dogonské tradici objevují tyto vibrace uvnitř prvotního vejce a Dogoni je charakterizují hvězdou se sedmi paprsky, které se šíří prostorem vejce, až nakonec proniknou ven. Tento akt průniku, jejž Dogoni považují za osmé a vrcholné stádium prvotního vejce a za iniciační stav nového vejce, je definován jako konceptuální bod, v němž je vysloveno dokonalé Slovo. Jak u Dogonů, tak i v teoriích moderních astrofyziků tato za sebou následující vejce utvářejí membrány, které konstituují tkanou osnovu hmoty. Proto tedy dogonští kněží přirovnávají proces, během něhož je utvářena hmota, k aktu „spřádání slov“[4] (větné stavby).

IAO

Původních bohů Egypta bylo osm. Byli to bohové, kteří měli ve vesmíru nadvládu nad chaosem, či spíše ve svém vládnutí selhali, než započal koloběh Času. Podle Hérodota z Halikarnássu bylo osmero bohů přítomno po dobu 17000 let před vládou Ahmose II. (řec. Amasis). Těch osm však existovalo i tehdy, když Taht (Thoth, Tahuti) přezal úlohu Sut(echa). Osm bohů z počátku bytí sestávalo Veliké matky a jejích sedmi dětí; šlo o jeden z typů zastupujících v mytologii jednotu původu. Nacházíme jej i u britského Artuše a jeho sedmi průvodcích v arše. V britských fragmentech se vypráví o několika potopách a záchranách před ní. Prvně to byla potopa, která postihla draka. Sedm průvodců Artušových se zachránilo v arše. Arcistrom Daronwy poskytl útočiště před potopou. Dwyvan a Dwyvach, první pár, se rovněž zachránil před potopou v arše a stal se v Británii (Prytánii, Prydain) prvními prarodiči člověka. Gwydion, britský Merkur, bůh písmen a písma, byl podle věrouk shromážděných v Barddas (kompilaci starověké velšské bardské a druidské teologie a nauk) pověřen, aby v budoucnu zabránil potopě právě svým mimořádným věděním. Představuje Merkura v jeho lunárním charakteru, který je vzýván, aby pomohl, když byla Psí hvězda zanechána napospas potopě, a který podobně jako Tir v podobě Bundahišne (prvotní stvoření) přispěchá na pomoc Tištar. Izajáš zmiňuje nejen jméno Helel ben Šahar, kterým se v textu nazývá král babylonský, ale znovu připomíná i předpotopní pokolení: „Peklo zespod zbouřilo se vstříc příští tvého, vzbudilo tobě obry.[5] … Kterak jsi spadla s nebe dennice, kteráž jsi ráno vycházela? Upadl jsi na zem, kterýž jsi raníval národy?“[6] Helel („jitřenka, syn úsvitu“) se ve Vulgátě překládá jako Lucifer, avšak význam je nejistý.

Saturn bezesporu představuje i hvězda Kaiwan (nebo Chiun), kterou Izraelité uctívali v poušti (Amos 5,26). Stejné slovo (vykládané jako „pevný“) často v babylonských nápisech označuje pomalu se pohybující planetu; zatímco Sakkut, božstvo spojované tímto prorokem s hvězdou, je jen jiným pojmenováním Ninurty, který byl coby babylonské planetární božstvo sloučeno se Saturnem. Staří Syřané i Arabové nazývali Saturn Kaiwan, odpovídajícího v zoroastrismu pojmu Bundahišn, což jest Kevan.

Hu, sluneční bůh, vytáhl podle velšské mytologie s pomocí tří býků z jezera příšeru Afanc (Avanc nebo Addanc; trpasličí stvoření, o němž se říkalo, že jest démonem, a v jedné z pověstí se vypráví, že moci jej zbavila panna, v jejímž klíně usnulo), zadržel tak velkou vodu a stal se vládcem hlubin. Nacházíme v tom tři fáze mýtu: hvězdnou, lunární a solární. Sedm průvodců Artušových se vydalo na svoji pouť pod ochranou jeho štítu, zvaného Prydwen, který byl svého druhu archou. Wen samozřejmě znamená „ženství“, Pryd zase odpovídá Prit, bezpečnému příbytku, nebo stodole, v níž se ukládalo obilí. Prydwen je archou života během potopy. Artuš jest synem Arthy,[7] Medvědice, a jeho štít byl archou sedmi hvězd, jež neslo oněch sedm průvodců.

Ve staré Galii to bylo Osm velkých bohů a těch osm znázorňovalo i osm velkých pilířů v chrámu na ostrově Fortuna. Japonská Velká matka, Kvanvon – vtělení bohyně Amida, a sedm šintoistických bohů rovněž tvořilo Osmici; někdy ji představovala osmihlavá figura. Je to rodička a Sedm Pitrisů, čili Otců, kteří se narodili jako jejích Sedm synů. Podle líčení o stvoření světa, které indiáni kmene Lenapů (také Lenni Lenape nebo Delavarové) zapsali na kůru, vystoupila prvotní síla (či síly) z vod osmipaprsčitá. Tato síla však předchází Slunce a to v žádném případě není jejím představitelem. Tato číslice je v souladu i se stvořitelskými silami lidu Kiče, jež jsou také líčeny jako osmero (ogdoáda). Byly však napůl mužské a napůl ženské. V jejich legendách se vypráví o bitvách mezi vládci horní a dolní říše, kteří patří k říši Xibalbá, nebo také Šibalba (název pro podsvětí v mayské knize Popol Vuh, přičemž „Xil“ znamená v jazyce kiče „hrůza, místo děsu“, popisované jako podzemní říše temnot, jejíchž dvanáct pánů, zlých démonů, se živí lidskou krví a způsobuje různé choroby), „končiny mizení“, jejíž vládci či bohové jsou zváni „Jedna Smrt a Sedm Smrtí.“ Jedno a sedmice, zrovna tak Saň a její sedmerá dračí líheň, či Sut Týfón (nebo Osm bohů), nebo božstvo Templářů, Mete, jehož „kořen čítá jedno a sedm.“

Ximenes o těchto osmi redukovaných božstvech říká, kým byla vystřídána v Akkadu a v Egyptě:

Za starých dob neměli velkou moc, lid jen sužovali a činili mu protivenství, a vpravdě ani nebyli považováni za bohy. Když se však zjevili, bylo to strašlivé. Byli samotným zlem, sovami, zplozenci temnot podněcujících soužení a nesvár.“[8]

To však bylo za starých dob, kdy Osmice ještě měla veškerou moc, a teprve až později byli vypovězeni do pekla jako Ďábel a zplozenci pekla podle výkladu teologů.

Oannes s rybím ocasem (babylonská gema)

Nejstarší podobu veliké matky, matky bohů, jíž byla Řekům Rheia (dcera Eurynomé a hada Ofióna), Kybelé, Kubebe /Kubaba, Abbas a , rozeznáváme podle jména nejstarší rodičky. Pod jménem Orthia ji rovněž poznáváme jako egyptskou Urt (Ta-Urt) irskou Art, velšskou Arth, což značí „medvěd“; odtud její zobrazení jako medvědice s medvíďaty. „Byla jsem medvědicí v Braurónu a nosila jsem šafránově zbarvenou róbu,“ říká jedna z žen v dramatu Lysistrata, která byla jednou z Arktoi neboli medvědů na slavnosti Fundatrix („zakladatelka“), Archegetis, či Braurón, jinak Orthia, kterou popisuje tradice a je oslavována jako medvědice dychtící po krvi. Jméno Archegetis naznačuje, že byla bohyní počátku. Bohyně Hippa, již Proklos nazývá „hvězdnou duší světa,“[9] (v orfických hymnech jí byla přisouzena úloha Bakchovy kojné a v jeskyni Figalé v Arkádii byla tato dcera Cérés a Neptuna zobrazována s hlavou koně, kolem ní hadi a jiná sběř, v jedné ruce drží delfína a v druhé holubici)[10] byla ještě předtím (egypt.) Khebs, „vodní kůň,“ jehož obdobou byl kelpie (skot. gaelština: colpach), zlovolný vodní duch beroucí na sebe obvykle podobu koně a mající zálibu v topení či způsobující utonutí. Egyptské slovo pro ducha jest зh, a nadto oko (boží) i plamen se značí jako зht. Znamená to, že duchové, plameny (jako u pochodní) a oči jsou v mysli starověkých Egypťanů navzájem velmi úzce propojeny. Ve Zjevení čteme, že ten, který sedí na trůnu, „drží sedm hvězd v pravici své, kterýž chodí uprostřed sedmi svícnů zlatých.“[11] Pochopitelně obě foneticky podobná egyptská slova khabs a khebs znamenají jak hvězdu, tak i lampu.[12] Sedm nejjasnějších hvězd Velké medvědice – Merak, Phekda, Megrez, Alioth, Mizar, Benetnaš a Dubhe – tvoří sterismus zvaný Velký vůz.

Termínem hejchalotická literatura se označují pozoruhodné texty obsahující záznamy o mystických vizích lidí, kteří si říkali jordej merkava, tj. „ti, kteří sestupují k merkavě“. Navazují především na vize proroka Ezechiela,[13] který spatřil nebeský trůn-vůz, hebrejsky merkava. Proto se tomuto směru říká ma’ase merkava, „dílo (nebo „učinění“) vozu“. Jde tedy o vize Boha na trůnu (případně jen vize trůnu) a obvykle i vize nebeské bohoslužby, kterou vykonávají andělé.

Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky, jako např. ony věty, jež uvádí Anton Czubrynski. Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie. U Čechů existuje pověst, že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě. Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají „Drahou táhnoucího slámu“râh-i-kâh-käšân,[14] turecko-osmansky: „Zloděj slámy“ – saman ogrusu, arabsky „Místem, po němž se táhlo“ – madžarra.“[15]

Amduat, Kniha skryté komory v Duatu, ukazuje ve druhé hodině Osirida, zjevení Boha na trůnu, kterak jest obklopen šesti božstvy držících sedm hvězd, přičemž jedno božstvo drží hvězdy dvě – na vrcholu holí censer, takže fungují jako pochodně. Hvězdy jsou lampy nebo svícny, jak čteme ve Zjevení,[16] neboť egyptské slovo stst znamená jak censer, tak i lampu. Pozoruhodné je božstvo bez hvězdy, čtvrté zleva, vezmeme-li v úvahu verš Knihy Zákona: „Každý muž a každá žena je hvězda,“ pak v jistém smyslu není lidský, třebaže je tento trend v egyptském pantheonu zjevný, a po bližším zkoumání (podobně jako u průvodce boha Sokara stojící od něho vlevo na výjevu z jedenácté hodiny Knihy Amduat v hrobce Thutmose III z Údolí králů v západních Thebách) dojdeme k závěru, že má dvě hlavy, dvě bradky, avšak o tomto dvojhlavci se pohřební rituály ani v nejmenším nezmiňují. Dva bozi napravo od Osirida sedí na stolicích, jsou to ti, kteří vládnou tomuto výjevu, tedy právě kralují: Anúp a Hór.

* * *

 


[1] Béróssos (Βήρωσσος) je pořečtěné jméno babylónského kněze boha Marduka žijícího ve 3. století př. n. l. Kolem roku 270 př. n. l. sepsal pro Antiocha I. Sótéra, jemuž dílo dedikoval, řecky třídílný spis Babylóniaka, v němž vylíčil dějiny své země od stvoření světa, a to na základě spolehlivých klínopisných pramenů podle záznamů v babylonském chrámovém archivu. Béróssovo dílo se však nezachovalo, jsou z něj známé pouze citace u pozdějších autorů.

[2] Srv. Paul Haupt: Omoroka and Thalatth. The American Journal of Philology Vol. 39, No. 3. The Johns Hopkins University Press 1918, str. 306-311.

[3] Srv. Gerald Massey: Natural Genesis: Or Second Part Of A Book Of The Beginnings, Containing An Attempt To Recover And Reconstitute The Lost Origines Of The Myths And Mysteries, Types And Symbols, Religion And Language, With Egypt For The Mouthpiece And Africa For The Birthplace. Celephaïs Press, Leeds 2008, str. 45n.

[4] Laird Scranton: The Cosmological Origins of Myth and Symbol: From the Dogon and Ancient Egypt to India, Tibet, and China. Inner Traditions 2010, str. 29n.

[5] Iz 14,9. Také „mrtvé k příští tvému, zvláště ony před potopou.“ Srv. Job 26,5: „Hle obrové lkají pod vodami, i kteříž bydlejí s nimi.“ O peklu se domnívali staří, že se nalézá pod vodami, tj. pod velikým mořem. Obry se rozumějí odbojní násilníci před potopou světa, svržení do propasti pekelné, kdež i ostatní zatracenci s nimi bydlí.

[6] Iz 14,12. Také „Králi babylonský, kterýž jsi se stkvěl v velebnosti své jako dennice v jitře vycházející.“

[7] Srv. artha (sanskrt, अर्थ), v indické filosofii jeden ze čtyř cílů lidského života znamenající doslova „význam, smysl, cíl, účel, esence.“ Viz rovněž Agartha nebo Aharti.

[8] R. P. F. Francisco Ximenes: Las Historias del origen de los Indios de Guatemala. Vienna 1856, str. 76.

[9] Proklos: Timæus, b. ii.

[10] Srv. R. P. Knight, Esq.: An Inquiry Into The Symbolical Language Of Ancient Art And Mythology. Black And Armstrong, London 1836, odst. 113, str. 33.

[11] Zj 2,1.

[12] Viz John H. C. Pippy: Egyptian Origin of the Book of Revelation. John H. C. Pippy, St. John’s 2011, str. 88n.

[13] Ez 1,4-26.

[14] Christian Ludwig Ideler: Untersuchungen über den Ursprung und die Bedeutung der Sternnamen (1809), str. 307.

[15] Dr. Anton Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.

[16] Zj 2,1.