Hypostáze archontů

Archont

V rukopisech z Nag Hammádí se nachází traktát, který nese název Podstata archontů a najdeme tam podrobný popis týkající se jak původu archontů, tak i jejich přirozenosti.

Motiv obrazu Božího, který se zjevil archontům ve vodě, je typicky gnostický. Archonti obraz spatří, zamilují se do něj a chtějí si ho nějakým způsobem podmanit. A napadne je nalákat obraz do svého výtvoru, a začnou tvořit Adama. Archonti ho tvoří ve snaze uchvátit si pro sebe sílu božského, avšak netuší, že člověk je pastí, kterou na ně nalíčila Sofia či jiná bytost z božského světa, a že prostřednictvím svého výtvoru budou sami odsouzeni: jejich Adam sice vypadá slabě a bezbranně, avšak skrývá se v něm obraz Boží a na jeho stvoření skrytě či zjevně participovala Sofia.

Podle některých textů při vdechnutí dechu života, tj. duše, také demiurg člověku nevědomky předal i sílu, o kterou předtím připravil Sofii.

O podstatě mocností. Velký apoštol nám řekl v duchu Otce pravdy o mocnostech temnoty: „Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem světa a proti duchům zla. Toto jsem ti poslal, protože ses ptal na podstatu mocností.“

Řekla jsem však: „Pane, pouč mne o moci oněch mocností; jakým způsobem vznikly, z jaké podstaty a z jaké látky? A kdo je stvořil i s mocí, kterou mají?“ odpověděl mi velký anděl Eleléth – Moudrost: „Nahoře v bezmezných aiónech přebývá Neporušitelnost. Sofia, zvaná Pistis, chtěla sama, bez účasti svého protějšku, něco stvořit. Její dílo se stalo obrazem nebes. Mezi oblastí nebes a aióny, které jsou níže, je opona. Pod oponou povstal stín, který se zhmotnil a padl na určitou oblast. A jeho výtvor vznikl jako dílo hmoty, podobný nedonošenému plodu. Stín tomu dal tvar [var. „přijal tvar od stínu“] a vzniklo pyšné zvíře, podobné lvu. Je androgynní, jak jsem již řekl, neboť povstal z hmoty.

Otevřel oči a uviděl obrovskou neohraničenou hmotu, byl unesen pýchou a řekl: „Já jsem bůh, a kromě mne není jiného.“ Když to řekl, zhřešil proti veškerenstvu. A shůry přišel hlas z božské Svrchovanosti, jenž řekl: „Mýlíš se, Samaeli,“ to jest „bože slepých“. Ten odpověděl: „Pokud je kdo přede mnou, ať se mi ukáže.“ Tehdy Sofia vztyčila prst, uvedla do hmoty světlo a následovala je dolů do oblasti chaosu. Pak se odebrala vzhůru ke svému světlu a temnota se znovu spojila [var. „smísila“] s hmotou.

Tento archón, který byl androgynní, si vytvořil veliký aión: bezmeznou velikost. Usmyslel si též, že si stvoří děti [var. „syny“]. Stvořil si sedm dětí, androgynních jako jejich otec.“[1]

Sofia neboli princip „Evy“, což jest jméno, pod kterým je všeobecně známa, chtěla tedy sama, bez účasti svého protějšku, něco stvořit. Třeba klonovanou bytost? Klony jsou výsledkem partenogeneze, reprodukce, která zahrnuje toliko samičí zárodečnou buňku. Stvoření Evy je líčeno jako plod hmoty „podobný nedonošenému plodu“, jenž „přijal tvar od stínu, a vzniklo pyšné zvíře, podobné lvu“. To opravdu zní jako popis klonované bytosti, plod hmoty, jemuž „stín dal tvar.“ Latentně hrozivá podstata takové bytosti se rovněž naznačuje tvrzením: „vzniklo pyšné zvíře, podobné lvu“. Toto varování se nachází v citaci listu Pavla k Efezským, že „Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem světa a proti duchům zla.“ Kdo jsou tyto „mocnosti“, jež nejsou z „masa a krve“?

Zkraje textu se mluví o tom, jak „Neporušitelnost pohlédla dolů na oblast vod a zjevil se v nich její obraz. Mocnosti temnot se do tohoto obrazu zamilovaly“. „Pro svou slabost se však k obrazu, který se jim zjevil ve vodách, nedovedly přiblížit. Psychici nemohou dosáhnout k duchovním bytostem. Sami [mocnosti] totiž pocházejí zdola, kdežto to duchovní shora.“ V tomto starodávném textu se tak popisuje veliká záhada, protože tyto mocnosti zaopatřili živou bytost duší, což pokračuje dál náznakem, který působí velké obtíže, neboť tyto mocnosti se pokusily „zachytit obraz [Boží]“, který uviděly ve vodách:

„Vzali prach ze země a utvořili svého člověka podle vlastního těla a podle obraz Božího, který se jim ukázal ve vodách. Řekli: „Pojďme, zachyťme ho v našem výtvoru, aby uviděl svůj protějšek, zamiloval se do něj [var. „a přišel k němu“] a my se jej prostřednictvím svého výtvoru zmocnili.“ Ale ve své slabosti si neuvědomili moc Boží. A on dechl v jeho tvář, vznikl člověk psychický a zůstal ležet na zemi po mnoho dní. Archonti jej totiž pro svoji slabost nebyli schopni napřímit. Doráželi jako nápory větru, aby chytili ten obraz, který se jim zjevil ve vodách, avšak nevěděli, kdo je, a neznali jeho sílu.“

 


[1] Petr Pokorný, Wolf Oerter: Rukopisy z Nag Hammádí 1. Vyšehrad, Praha 2008, str. 207n.