»Lidské dílo stárne jen potud, pokud je protimystické. Je-li mystické, stojí jako transcendentní mimo čas – ve věčnosti. Nunc aeternitatis.«
»V nemocnicích lidské duše každodenně umírají obyčejné pravdy, jež sestoupily na zem podivuhodně silné a mladé, plné svěžesti, plné svěžesti a zázračného nádechu věcí dosud nevyslovených, nenaleznete tam však ani jedinou pravdu mystickou.«
»Mystická intuice je cosi protikladného intelektu v našem nitru. Jsou duše výjimečně neintelektuální, cele rozžhavené samy ze sebe mystickou intuicí – ale každý člověk již tím, že žije, je nevyvinutým mystikem, „tisíckráte transcendentálnějším než všichni, kteří se vyjádřili slovem.“«
Maurice Maeterlinck si uvědomuje, že byť se i intuice sebevíce vzdalovala intelektuálnímu myšlení, je nutno „formulovat“, je nutno zvědomovati si více, než ony projevy niterného života, jež jsou tajemným stykem duší beze slov.
Poznání bez obrazu
U Ruysbroecka není stopy po „zrcadle lidské inteligence“, ale existuje jiné zrcadlo, temnější a hlubší, jež skrýváme v nejhlubším nitru své bytosti – není v něm vidět žádný detail zřetelně a slova se neudrží na jeho povrchu, protože inteligence by je roztříštila, kdyby jen na okamžik v něm zrcadlila své profánní světlo.
To, co lidé projevují vědomě slovy a činy, je bezvýznamné vzhledem k tomu, co se děje bezděčněm bez jejich vědomí a vůle, hluboko pod povrchem jejich vnějšího života, uvnitř duše.
niterný život plyne v nesmírné jistotě, neomylně, a my jsme vůči němu slepí. A přece přes všechno své vědomé úsilí žijeme jen podle svého transcendentálního já, jehož činy a myšlenky neustále prorážejí obalem je obklopujícím.
Nikdy se nesbližujeme s člověkem, ale s duší. Styk lidí není založen jen na slovech a činech.
V dílech umělců vstupuje nevědomé do vědomí a tím ztrácí onen předpokládaný transcendentální charakter, ale spokojuje se opět symbolickými obrazy, jimiž charakterizuje tvářnost onoho domněle transcendentálního světa, který gnostikové, mystikové atd. ve svých dílech nevytvářejí, ale odhalují a „prozkoumávají“.
Maurice Maeterlinck promítá tyto výtvory lidských duší do skutečného světa, protože však pro ně nenalézá místa ve světě vnějším, transponuje je do světa nadpřirozeného, s nímž duše lidská svojí podstatou souvisí, a soudí, že duše lidská svými projevy tento transcendentní svět „objevuje“.
Maurice Maeterlinckse spokojuje se symbolickými obrazy onoho transcendentna.
Emerson, filosof všednosti, nepředpokládá mystický styk s Bohem jen u duší vyvolených, ale i nejobyčejnější život nejprostšího člověka každým hnutím, slovem, pohledem, má svůj vztah k nekonečnosti.
Maurice Maeterlinck obrací pozornost jen k podstatě, a to k podstatě duše, kterou s Ryusbroeckem provází až k přímému styku s Bohem, s Emersonem sleduje věčné, vzájemné styky duší, a s Novalisem sestupuje až do jejích transcendentních hlubin.